Tisíce mladých lidí z východní i západní Evropy se připravují na novoroční setkání mládeže pořádané komunitou bratří z Taizé. Ve světle současných událostí bude mít zvláštní důležitost přítomnost tisíců mladých účastníků z Ukrajiny, z Běloruska a z Ruska.
Účastníci stráví v Praze pět dní, od 29. prosince do 2. ledna, a zapojí se do programu sestávajícího ze sdílení, setkávání a společných modliteb. Jednou z nejdůležitějších zkušeností, které tato setkání přinášejí, je zážitek pohostinnosti. Mezinárodní tým dobrovolníků, který už od září setkání spolu s místními připravuje, stále ještě hledá 9 500 míst ubytování v hostitelských rodinách. Podmínky jsou velmi jednoduché: 2 metry čtvereční, kam lze rozložit spacák a karimatku, ráno drobná snídaně. Během dne se budou účastníci podílet na programu ve městě a domů se vrátí až večer ve 22:00.
Všichni lidé dobré vůle, ať už věřící, nebo nevěřící, mladí i staří, kdo jsou ochotni otevřít dveře svého domova, jsou komunitou Taizé a představiteli círvkí v ČR pozváni k zapojení se do této výjimečné akce. Více informací a možnost zapojit se: www.taizepraha.cz
Milí čtenáři,
Tyto stránky jsem původně zřídil kvůli možnosti publikovat na nich interaktivní dotazník, který jsem použil ve své diplomové práci o ekumenické komunitě bratří z Taizé. A jelikož jsem diplomovou práci již před časem úspěšně obhájil a témata, kterými jsem se v ní zaobíral mi přišla potenciálně zajímavá i pro širší veřejnost, rozhodl jsem se je zde publikovat v serializované formě. Obsah včetně tematických fotografií zde bude postupně přibývat s tím, jak budu jednotlivé články a kapitoly převádět do formátu vhodného pro web. Přeji příjemné počtení!
Jiří Mataj
Novinky
Přidán zbytek kapitol - zatím bez obrázků
15.09.2013 22:03Koinónia - společenství
10.09.2013 11:14Momenty v Taizé
26.12.2012 17:38Představení práce
Proč jsem to psal?
Impulsem k sepsání práce s názvem „Pastorační obraz koinónie v ekumenické komunitě bratří z Taizé“ mi byla má náklonnost k Taizé, kterou se nijak netajím. Pro účely magisterské práce jsem se ale musel pokusit tuto svou fascinaci přetavit ve smysluplné téma slučitelné s oborem Křesťanská humanitární a pastorační práce, který jsem studoval na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Obor jsem již před časem úspěšně dokončil, práci s menšími obtížemi obhájil, takže mohu snad poněkud směle prohlásit, že mé krkolomné úsilí neminulo cíl.
Cíl
V práci jsem usiloval o naplnění několika souvisejících cílů: Chtěl jsem podchytit to podstatné z pastorace, co je pro Taizé typické a jinde málo vídané. Zachytit to, co tuto komunitu činí atraktivní pro (mladé) lidi a zdůraznit, čím by Taizé mohlo přispět církvím i světu (případně to, čím již světu nyní přispívá).
Obsah
Obsahovou strukturu práce jsem vystavěl směrem od teorie k praxi a jelikož je Taizé křesťanskou komunitou – tedy společenstvím, zvolil jsem jako výchozí teoretický bod právě odborné pojednání o společenství. Ve snaze uvařit srozumitelný a obhajitelný teologický guláš o lidském a křesťanském společenství jsem se rázem ocitl na půdě mnoha oborů – historii, sociologii, antropologii a filozofii nevyjímaje. Nebyl jsem naštěstí na tomto poli prvním ani posledním badatelem a tak jsem mohl čerpat z bezpočtu poznatků mých předchůdců (viz. tučný seznam odborné literatury) a občas dokonce i přihodit nějaké to své originální polínko do ohně doufaje, že se nestane trámem v oku kritického čtenáře.
Na začátku jsem se pokusil stručně postihnout vývoj, charakteristiku a evangelijní proměnu lidského společenství, jemuž se řecky říká koinónia. Při zkoumání termínu koinónia se mi postupně otevíraly mnohé horizonty, z nichž ne všechny jsem mohl kvůli rozsahové limitaci práce prozkoumat. Vybral jsem si proto alespoň ty zásadní: vztah koinónie jako křesťanského společenství k Božímu království, církvi, světu a k ekumenismu. Dílčí teoretické charakteristiky koinónie přitom již od samého začátku souzněli s tím, co je specifické pro praxi v Taizé. Toto souznění mezi teorií a praxí křesťanského společenství jsem podrobněji popsal v praktické části mé práce, usilujíc o to, aby zbytečně neutrpělo na své nenucenosti – aby z mých úst neznělo jako laciné chvástání či propagace „jediného správného politického programu Taizé“, ale jako pozvání k inspiraci.
Propojení teorie s praxí
I přes jisté obavy, zda bude práce držet pohromadě, se nakonec ukázalo, že na sebe vše navazuje a že téměř není teoreticky nastíněného tématu, které by následně svůj praktický pastorační obraz nenalezlo v pojednání o Taizé, které jsem obohatil o dotazníkové šetření, exkursy do historie komunity a popisem návštěvy Taizé.
Ať už je to podstatný prvek spolupracovnictví nebo společného slavení integrální pro křesťanskou koinónii, která je inkluzívní realitou nesoucí v sobě pozvání těch, které jsme si nevybrali a postavení těch potřebných maličkých do svého středu. Ať už je to akcent na světový mír a soutrpnost se světem, snaha o jednotu v různosti vzájemného poznávání a zbohacování, dialektika mezi institucí a spontaneitou – vše nalézá v Taizé hlasitější nebo tišší ozvěnu. Taizé mi tak v práci mimovolně slouží jako praktická experienciální archa, jako inspirativní „laboratoř jednoty a kř. společenství“ ze které lze nenásilně extrahovat živé, s křesťanstvím plně kongruentní inspirace pro současnou všekřesťanskou i celosvětovou praxi.
Inspirace z Taizé
S vědomím jisté koinóbitské limitace Taizé jsem načrtl v závěrečné kapitole možné příspěvky a inspirace pro parochiální realitu, které se týkají především pastorační všednodennosti a které lze – na rozdíl od hypotetického modelu sjednocení církví, kteří v Taizé někteří hledají – přenést ven:
Parochiální církve mají rezervy na poli spolupodílnictví a spolupracovnictví svých členů a trpí tak celé jejich společenství, jejich koinónicita či koinónická kvalita. V Taizé, ačkoli tam není nikdo „zaměstnán“, je oproti tomu spolupracovnictví všech návštěvníků i bratrů elementární součástí všednodenní pastorační reality. Návštěvníci komunity nejsou pasivními příjemci pastorace, ale aktivně se na ní sami podílí vykonáváním malých ale důležitých pracovních úkolů ve skupinkách. Všednodennost je v Taizé implicitně plněna křesťanským kurikulem, situačním učení, které lze shrnout do hesla: „na tom co vidím, a tom co prožívám, se podílíme všichni společně.“ Toto je reálná inspirace a výzva církvím, které se stahují z mnoha oblastí veřejného života, profesionalizují a izolují např. oblast pomáhání bližním a své řadové členy tak zbavují křesťanské zodpovědnosti; spolupodílnictví pak dovolují jen zvláštní menšině nebo elitě.
Další inspirativní výtkou pro misijní a evangelizační aktivity církví je nízkoprahovost Taizé. Členství mladých v komunitě je inkluzivní – návštěvníků Taizé se nikdo neptá na předpoklady, na členství v konkrétních církvích; pozváni jsou jednoduše všichni a s křesťanstvím se setkávají jaksi za běhu, na místě v duchu hesla „Pojďte a podívejte se, přiložte ruku k dílu.“
Spolupracovnictví samo o sobě ale Taizé atraktivní nečiní, to je jen jeden z průvodních jevů existence komunity, která by bez spolupráce těžko mohla vydržet. Atraktivní je na Taizé, právě fakt, že jde o komunitu ekumenickou, kde bratří žijí v jednotě. Církve zatím nemohou dosáhnout takové atraktivity jako v Taizé, nejen proto, že kontext jejich parochiální pastorace je „jiný“, ale také proto že jsou handicapováni nejednotou. Je to právě usmířená jednota bratří v Taizé, která je motorem a podstatným – avšak mimovolným – zdrojem pastorační atraktivity pro mladé. Jednoduše rozpoznatelná jednota bratří žijících kolem Krista v různosti svých individuálních identit, přesto ochotných uznat autoritu, která augmentuje to co je podstatné pro život společenství.
Mladí lidé (a není nutné mluvit jen o mladých) v Taizé vidí, že si bratří na křesťanství pouze „nehrají“, ale s Boží pomocí ho skutečně v jednotě obnovované neustálým obracením a smířením v každodennosti žijí – daří se jim to. Jednota bratří je pak pro církve spíše než jednoduše přenositelnou inspirací, pokornou provokací – důkazem, že jednotu mnoha křesťanů z rozdílných církvích lze skutečně žít a vyjádřit i organizačně. Může se to podařit už nyní a netřeba čekat na eschatologické nebe.
Prototyp jednoty?
K Taizé (bohužel) nelze nekriticky vzhlížet jako k prototypu sjednocené církve, neboť Taizé je křesťanskou koinóbitskou komunitou, základnovou obcí, která je sice napojená na vnější parochie, nemůže je ale suplovat – což bratři sami reflektují při své snaze navracet obohacené návštěvníky zpět do jejich místních společenství, nikoli si je přivlastňovat. Bratři se také přímo podílí na podporování lokálního ekumenismu např. při spolupořádání novoročních setkání mládeže, kterým jsem věnoval pozornost v závěru práce.
V praktické části jsem tedy především zachytil jaký (pastorační) obraz nalézá ideál křesťanského společenství (koinónie) v Taizé a jaké závěry z toho lze učinit pro praxi církví. Tím jsem se znovu přihlásil k názvu své práce „Pastorační obraz koinónie v ekumenické komunitě bratří z Taizé“.