Četba Písma v tichosti

Když čteme bibli a meditujeme nad ní, můžeme skrze staletí zahlédnout stále jasněji rysy Boží tváře, a také rysy takového lidského partnera, jakého si Bůh přeje a po jakém touží.1

Podle Sv. Marka Askety (5. st.) je třeba dospět ke skrytému, spirituálnímu významu Písma, nejedná se přitom o gnostickou herezi, toto „poznání“ není nad Písmem ale v Písmu. Postupovat se má od prostého racionálního chápání textu k meditaci nad textem, která vyústí v zachycení posledního významu textu – významu pro nás, do našeho života, a v kontemplaci toho, který je v textu „inkarnován“. U některých svatých pak vedla kontemplace, touha po Boží blízkosti, ještě za jejich života k takovému blaženému zření, že již nevěděli, zda jsou ještě na zemi nebo v nebi. Systematizovaným postupem, jak dojít k spirituálnímu chápání Písma, k aktualizaci Písma do našeho života, může být např. rozšířená praxe lectio divina.2

V Taizé dochází k odkrývání osobního významu Božího slova, i když zde nejsou čtyři kroky lectio divina (čtení, meditace, modlitba, kontemplace) naplňovány v přesné posloupnosti ale spíše se volně prolínají – jeden přechází v druhý a zase se vrací k předchozímu – během dne. Komunita přitom vytváří potřebný kontext pro niternou četbu Božího slova: ticho, samotu a pravidelnou modlitbu.

Ačkoli v komunitě najdeme místa jako jezírko v zahradě Sv. Štěpána nebo kryptu pod Kostelem smíření, kde je dodržováno (a pověřenými návštěvníky hlídáno) ticho, ticho v Taizé nutně neznamená jen absolutní absenci vedlejších zvuků. Vnitřní ticho, jako prostor usebráni, může pomoci nastolit, daleko více než ticho vnější, rytmus pravidelné modlitby a jednoduchost života v Taizé.


Cedule upozorňující na oblast ticha v zahradě Sv. Štěpána

Rytmus a jednoduchost dnů v Taizé otevírá možnost získat určitý odstup od potíží všedního dne, od hlučných, protichůdných hlasů vedoucích boj uvnitř návštěvníků. Starosti způsobené napřahováním do budoucnosti utichají v bezprostředně prožívaném aktuálním momentu, který buduje prostor vnitřní svobody ke svižnějšímu vstupu do kontemplace Písma. Návštěvník se tak může více soustředit na „vnitřní ticho“, na to jedno podstatné (Lk 10,42) – na tichý jemný hlas Boží (1 Královská 19,12) v našem srdci.

Činit pokání není možno, jsi-li ztracen v kolektivu, je to tvůj nezastupitelně osobní akt.3

Pro ty, kteří pociťují větší potřebu vnějšího ticha je v Taizé k dispozici možnost strávit čas od čtvrtka do neděle (nebo celý týden) ve speciální ubytovně se zahradou, kde je dodržováno striktní ticho. Lidé „v tichu“ se účastní společných modliteb s ostatními, jinak se ale po Taizé volně nepohybují a jídlo dostávají odděleně, hovoří pouze při sdílení ve svých skupinkách.

Ticho otevírá mysl i srdce pro přítomnost Boží a umožňuje slyšet nevýslovné slovo, kterým mluví Bůh skrze Písmo. Toto Slovo ovšem člověku neumožňuje laciné, egoistické sebe-zbožštění a nějakým způsobem ho vždy vrací proměněného zpět na zem, směruje ho ke zdravým vztahům k sobě, Bohu i bližním. Pravda, které nás učí Duch, je víc než jen informace, je to „poznání“, které implikuje participaci a společenství.4

Bůh se dává v Duchu poznat skrze text Písma, skrze liturgii a dokonce i skrze „text“ ikony.5 Opatrně lze doplnit, že se stejně tak dává poznat i v bližních, a pod vlivem františkánské spirituality, kterou měl br. Roger v oblibě, i v celém stvoření. Je ale třeba si dávat pozor na kontroverzní úniky do panteismu, který se spokojuje se stavem věcí, tak jak jsou. Znalost Boha z Písma ústí v communio s ním; a v něm i s ostatními. Ověřením existence tohoto vztahu může být dobré ovoce, které má takto zakořeněný křesťan ve společenství a světě nést.

Při meditaci Písma nelze pochopitelně ihned chtít dosáhnout blaženého zření a dočasného oproštění se od světa, to by byl nekřesťanský alibismus: bratr Roger vždy apeloval na to, aby se (mladí) lidé snažili pochopit a osvojit si z Písma jen malou část a tuto část se pokusit ve vlastních životech skutečně důsledně žít; není nutné vědět a dělat vše, stačí žít z Písma v důvěře to málo, čemu rozumíme.

V případě opakovaného rozjímání nad příběhem Ježíše a Samařanky v tichosti, jsem osobně dospěl k určitému osobnímu porozumění: Ježíš se mi v příběhu znenadání jevil, jako kdyby mluvil ke mně – k mé duši, jako k Samařance jdoucí pro vodu. Uvědomil jsem si svou obrovskou vyprahlost, závislost na svobodném daru Vody života – víry, naděje a lásky od Ježíše Krista.


V tichosti se samozřejmě dá napsat i mnoho pohledů domů

1 JOHN, 1997, S. 6–7

2 srov. BRECK, S. 79

3 FILIPI, 2000, S. 26

4 BRECK, S. 82

5 BRECK, S. 81