Situační učení a otevřenost změně

Podle Jasona Briana Santose[1], doktoranda z Princetonské univerzity, který v Taízé prováděl několik let výzkum objasňující atraktivitu komunity pro mladé, je v Taizé ideálním způsobem naplňován pedagogický přístup situačního učení (situated learning). Děje se tak prostřednictvím legitimní periferní participace návštěvníků na komunitě:

Návštěvníci v Taizé získávají, díky práci, na které se podílí, oprávněný dojem, že na „všem co vidí, se mohou sami aktivně přičinit“. Při práci i sdílení se učí jedni od druhých, přičemž vzájemné učení je v Taizé kongruentně patrné na všech úrovních – od návštěvníků se učí rovněž naslouchající bratři, jak bylo ukázáno v případě přijmutí jednodušší melodické hudby.

Toto vzájemné učení a pozvání k participaci, kdy jsou mladí lidé přizváni k podílení se takřka na všem, co se týká organizačního chodu komunity, v současnosti citelně chybí církvím, které jsou zoufale „profesionalizované“. Člověk v nich nabývá pochybnosti, zda se vlastně vůbec může na něčem sám svou prací podílet. Církve nejsou příliš ochotny učit se od svých členů a nabídnout jim plnohodnotné místo ve společenství, vycházet jim vstříc, tak jak ukazují bratři v Taizé.[2]

Společenství má být schopno vítat cizince, jako posly, kteří přinášejí zprávy.[3]

Mládež je v Taizé spolutvůrcem programu – míra pasivně předkládaného obsahu je zde minimální. Ihned po biblickém úvodu jsou to právě skupinky návštěvníků, které předložené téma aktivně transformují ve vzájemném sdílení do obsahu, který je pro jednotlivé členy oslovující. Mladí návštěvníci se inkluzívně pohybují z periferie komunity do jejího středu a nazpět, neboť mají vědomí, že jakákoli aktivita, která se v Taizé uskutečňuje je umožněna díky společné práci návštěvníků, kteří jsou lidé stejné „kategorie“, jako oni samotní:


Obr. 7 Spolupracovnictví ve společenství v Taizé[4]

Tato zkušenost aktivního podílnictví na tvorbě společného prostoru a programu, která činí obsah pastorace zábavný a promlouvající do života mladých, může být výrazným korektivem pro pasivní setkávání křesťanské mládeže, na kterých je program autoritativně servírován, a mladí jsou tak vychováváni k tomu, být poslušnými konzumenty. Média a svět pak mohou takovéto k pasivní konzumaci vedené mladé lehce svést a odvést od jejich církve, která vlastně vůbec není „jejich“ – „nevlastní ji“ podílnictvím na její existenci, tak jako „vlastní“ Taizé.

 


[1] SANTOS, 2010

[2] srov. SANTOS, 2010

[3] FILIPI, 1991, S. 46

[4] Uprostřed jsou zobrazeny aktivity, které návštěvníkům komunita „nabízí“. Existence těchto „pasivních“ aktivit je ale umožněna jen díky aktivní práci návštěvníků – ti tak v Taizé nejsou jenom pasivními příjemci, ale aktivními tvůrci kontextu pastorace.