Závěr
Na pozadí výše uvedených zjištění o podobě pastorace v Taizé lze korigovat proklamace některých akademických pozorovatelů, kteří se domnívají, že je Taizé utopií ve smyslu usilování o dosažení ideálního, v posledku neuskutečnitelného stavu (místa-nemísta):
Taizé reflektuje touhu po proměně života ve sjednocující komunitu, ve které jsou konfese, sociální a kulturní rozdíly odstraněny z reality. Taizé obsahuje dvojí utopii: návrat k fantaskní ryzosti původní církve a, skrze interaktivní pluralismus, projekci budoucího, smířeného křesťanství.[1]
Ačkoli je v Taizé položen důraz na dědictví rané církve, nejedná se o naivní návrat či eskapismus – novoroční setkání a přítomnost bratří ve světě dokazuje, že bratři, kteří chtějí žit „podobenství společenství“, ze světa neutíkají; ostatně ani utíkat nemohou, neboť koinónia je ke světu ve své podstatě nasměrována.
Rozdíly nejsou v Taizé odstraňovány z reality nýbrž augmentovány do takové polohy, ve které přestávají být konfliktní a znemožňující dialog. Vzájemné poznání a smíření není v Taizé odkládáno a idea jednotného křesťanstva není projikována do budoucnosti – je v Taizé žita aktuálně již dnes. Jestliže tedy v souvislosti s Taizé lze mluvit o utopii, tak jedině ve (znovuobjeveném) smyslu, se kterým operují teologové osvobození, podle nichž utopie neznamená jen místo-nemísto (řecky ouk-topos) ale rovněž „dobré místo“ (řecky eu-topos), které již na zemi může existovat a je výzvou svému okolí[2].
Taizé naplňuje kritéria křesťanské koinónie neboť je společenstvím otevřeným, pohostinným, implikujícím společný podíl na práci, citlivým vůči lidem žijícím na okraji zájmu. Stejně tak je společenstvím viditelně jednotným, s expresí struktury – která byť je minimální a byla pro společenství nalezena a posteriori[3] – vyjadřuje vůli společně se dohodnout a žít pohromadě. Taizé je společenstvím čerpajícím z existujícího křesťanského bohatství, které v posledku nebuduje nic nového, ale vyjadřuje to, co je v křesťanském poselství přítomno od začátku – smíření a vzájemnou lásku uschopňující lidi žít spolu.
Koinónické rysy a neustále obnovovaný soulad mezi křesťanským „ideálem“ společenství a aktuální realitou Taizé, činí komunitu mimořádně atraktivní pro mladé, neboť ze středu takového společenství vyzařuje autentická láska. Komunita se učí a je tak implicitně poučením jak pro mladé, tak i církve a svět, pro všechny, kteří stojí o to nastoupit Cestu smíření s Bohem i jedni s druhým skrze Ježíše Krista. Komunita ve své koinónické kvalitě zrcadlí odlesk Božího království, snaží se být nevědomě pokornou, anti-ambiciózní provincií království Kristova na zemi a kvasem smíření v lidské rodině.
Koinónia se s Boží pomocí v Taizé stává, díky závazku a snaze bratří i návštěvníků, všeobjímající inkluzívní realitou, která činí ze všednodennosti zkušenost pastoračního rázu. Vzájemné učení a plnění křesťanského kurikula „za běhu“ stejně jako podílnictví na společné práci při návštěvě Taizé je inspirativní pro pastorační práci církví, které by měly umožnit mladým lidem skutečně aktivní podílení se na životě církve – a to včetně bezpodmínečného pozvání, kongruentně obsahujícího otevřenost (a nikoli strach) ze změn, kteří mladí mohou do církví přinést.
Pastorační zájem církví přitom nemůže bez povšimnutí obcházet handicap jejich nejednoty, která činí jakékoli jejich snahy vůči světu méně důvěryhodné. Odkládání viditelného smíření církví vytváří tenzi mezi koinónii a skutečností církve, jejíž pastorační atraktivita touto inkongruencí trpí. Primárním zdrojem inspirace z Taizé pro církve i svět proto zůstává tamější viditelná jednota bratří z různých konfesí, kteří v Taizé žijí ve strukturálně rozpoznatelné expresi křesťanského společenství – v koinónii. V jednotě, kterou se mohou „nakazit“ prostřednictvím recepce bezpočtu zkušeností smíření mladých generací uskutečněných v Taizé a podobných kontextech, které komunita vytváří ve spolupráci s lokálními realitami, i církve.
[1] VILACA, S. 151; překlad autor
[2] LIBANIO in SOBRINO, ELLACURÍA, S. 281
[3] Bratr Roger byl sice inspirován monastickou tradicí a zájmem o Jansenismus, založení komunity ale bylo vedeno ryzí touhou po společném žití s Kristem, bez aplikace monastických idejí. Monastickou podobu získala komunita jako tvar pro ni nejlépe vyhovující až během let.