Koinónia a spirituální ekumenismus
Jsi-li zbaven starosti o to, jak obstojíš před Bohem, všecku uvolněnou energii můžeš nasadit ve službě stvoření dosud nevykoupenému, světu ve zlém ležícímu, lidem chudým a potřebným Boží lásky.[1]
V předchozí kapitole bylo naznačeno, kterak se do lidské reality v osobě a příkladu Ježíše Krista „vlévá Boží království“, které nalézá konkrétní formu v koinónii, Kristově království. Lidské praxi, která na sebe vzápětí bere podobu církve, se odhaluje a nabízí radostnou zvěstí to, co Ježíš viděl u svého Otce v nebi (srov. Jan 8,38) a uskutečňoval na zemi: společenství lásky a odpuštění – to jest jeho království, ryzí koinónia.
Svět je ale bohužel v rozpoznání a přijímání tohoto království laxní a nejednotné svědectví církve k jeho lenosti jen přispívá. Koinónia je přitom mimo křesťanský kontext vystavena nebezpečí horizontálního oploštění, které ruší možnost člověka mít osobní vztah s Bohem a z tohoto vztahu čerpat do vztahů mezilidských. Je proto nadmíru důležité usilovat o takové svědectví křesťanů, které bude ve své podstatě koinónické – implikující společný podíl. Takové svědectví ovšem křesťané nemohou realizovat odděleně – každý zvlášť ve svých církevních fragmentech, toto svědectví – chce-li být kongruentně koinónické – vyžaduje, aby bylo podáváno v jasné a viditelně usmířené jednotě.