Identita v jednotě – příklad bratra Rogera z Taizé

Bratr Alois, nynější představený komunity z Taizé, nabízí opatrně jiné, širší řešení – chce hledat identitu v usmířené jednotě. Jednota je totiž podle něj natolik fundamentální součástí křesťanské identity, že bez jejího dosažení, není možné najít uspokojivou křesťanskou identitu. Hledání jednoty a identity by tak mělo kráčet ruku v ruce, mělo by se jednat o paralelní proces. Hledat nejprve „odděleně“ uskutečňovanou křesťanskou identitu a potom teprve jednotu je nesmysl, je to pídění se po rozdílech a křivdách, které způsobí odkládání smíření do vzdálené budoucnosti.[1] Bratr Roger ostatně našel vlastní křesťanskou identitu, když v sobě smířil víru svých kořenů s tajemstvím katolické víry, aniž by přerušil společenství s kýmkoli.[2]

4.4.1 Identita pramenící ze smíření

Tento akt smíření, jehož se Roger dopustil pravděpodobně již koncem 40. let, se setkal u mnoha křesťanů s nepochopením a odporem. Nebylo to ostatně první „pohoršení“, které z Taizé vzešlo: nechutenství vyvolalo již složení doživotního slibu celibátu prvních sedmi bratří z Taizé v roce 1949, nebo vysvěcení bratra Maxe Thuriana[3] z kalvinistické tradice na katolického kněze v roce 1987. Podle religionistů je proto většinový vztah českých evangelíků ke komunitě v Taizé odmítavý. Katolíci pro změnu zaujímají vůči Taizé postoj „zdvořilé opatrnosti“.[4] Ve zbytku světa je, i přes možné „pro-katolické kontroverze“, Taizé stále považováno za “vlastní” mnohými protestantskými církvemi a popularita mu u nich neschází.[5]

Nehledě na religionistické spekulace, jisté je, že musela komunita po smrti bratra Rogera v srpnu 2005, opakovaně dementovat zprávy o „Rogerově tajné konverzi“. Ta se údajně odehrála v roce 1972, když vyznal katolickou víru a přijal katolickou eucharistii, kterou následně přijímal pravidelně v Taizé a své „tajné“ katolictví potvrdil přijetím eucharistie z rukou kardinála Ratzingera, na pohřbu Jana Pavla II. Někteří katolíci by jistě rádi slyšeli jasnou zprávu o konverzi a uklidnilo by je to v nečinnosti na poli smíření, kdežto protestantům by taková zpráva jen potvrdila, že od nich Roger stejně již dávno odpadl. Jakási soutěž – kdo vyhraje bratra Rogera – naštěstí již utichla a jeho příklad, dokazující, že v sobě lze smířit tradice, aniž by bylo cokoli zapřeno, zůstává trvalým vykřičníkem, nebo spíše horkou kaší, na poli ekumenismu:

Vedoucí Protestantské federace ve Francii, Jean-Arnold de Clermont, označil spekulace o konverzi za skandální a prohlásil, že bratr Roger svým tahem smíření prorocky předběhl současnou situaci církvi.[6] Pokud Roger sám nemluvil o konverzi (ta je možná pouze ke Kristu) ale o smíření, mělo by to být respektováno.[7]

Roger dokázal osobním příkladem, že strach ze ztráty identity při smíření není na místě, naopak sám smířením – tedy společným přiblížením se ke Kristu – identitu získal. „Identita mé osoby není definována tím, jak se vymezím vůči jiným osobám, nýbrž tím, jaké kvality je můj vztah k jiným osobám. Vztahem lásky nepozbývám své identity, nýbrž naopak nabývám.“[8]

Trinitologie, která nazírá Boha jako vnitřně vztahového, rovněž ukazuje, že člověk může být individualitou jedině ve vztahu – ve vztahu s posvátným jako s tím totálně jiným a ve vztahu s druhými lidmi, jako jinými; přičemž toto vztahování tvoří jedincovu identitu.[9]

Nabízí se otázka, co to vlastně je identita, o kterou v ekumenickém dialogu jde? Jedná se o kulturně podmíněné shodné části osobních identit věřících jedinců, kteří je projikují na celou církev? Nebo existuje nějaká nezávislá abstrahovaná identita církví, která pravděpodobně blízce koreluje s jejich tradicemi – taková identita ale tím pádem nemůže být statická, neboť tradice se dynamicky vyvíjí a zůstává otevřená pro změnu. Hledat statickou identitu církve, kromě toho, že by měla mít trvale koinónické znaky a držet se mantinelů Božího království, nelze ani v normativním Novém zákoně, který „kanonizuje diverzitu“.

4.4.2 Jednota jako výzva ke katolicitě

Diversita patří k existenci křesťanské církve bytostně a základně. (…) V jistém smyslu lze pohlížet na křesťanské dějiny jako na opakované pokusy vytyčit meze legitimní diversity.(…) Sám Nový zákon poskytuje obrazy církve tak různé, že z nich nelze s čistým svědomím odvodit jediný, pro vždy platný a závazný model. Aforismem řečeno: Novozákonní kánon kanonizuje diversitu.[10]

Jednota tedy v Novém zákoně ani v žádné existující tradici zatím ještě není plně realizována. Tvrzení, že jednota církve subsistuje neztratitelně v katolické církvi[11], neznamená, že je již touto církví jednota plně dosažena – realita svědčí proti tomuto faktu. I katolicismus tak uznává, že jednota „bude v čase vzrůstat“[12]. O vzrůstání této jednoty se ovšem musí katolíci, kteří si v očích ostatních křesťanů „neprávem usurpují“ plnost jednoty pro svou církev, zasazovat. Fakt, že pravá církev subsistuje v katolické církvi není pro katolíka důvodem k triumfálnímu a pohodlnému „oddechnutí si“. Ba naopak, jho subsistence církve, které na sebe katolická církev bere, povinuje všechny její údy ke službě smíření a k tomu, aby byli mezi ostatními křesťany jako služebníci – jako Kristus, který neváhal ostatním umývat nohy, aby s ním měli podíl (srov. Jan 13,8). Jakým jiným způsobem by ostatní mohli opravdu zatoužit mít s katolickou církví podíl, než když uvidí, že je opravdovou církví?

V Marii se neoddělitelně prolínají dvě vlastnosti, které jsou základem církve: mateřství a katolictví. (…)Ten, komu je cizí vlídnost a sdílení, neočekává od církve mateřství, je uzavřen a neslyší evangelijní pobídku ke katolicitě.[13]

4.4.3 Kde a jak hledat jednotu?

Jednotu lze hledat „již“ v blízké budoucnosti v dialogu vzájemného obohacování při směřování ke Kristu, při naplňování existující, dynamicky se rozšiřující tradice církví zkušenostmi smíření, které zůstanou rozhodující i pro budoucnost. Od stávajících církevních identit nefundamentálního charakteru, je proto zapotřebí smířlivě ustupovat, kdykoli se začnou projevovat jako sebezáchovný konstrukt zakrývající oči před možností smíření.

Příkladnou byla v tomto kontextu reakce Luterské federace, která v návaznosti na ratifikaci Luteránsko-katolické dohody o ospravedlnění (Augsburg, 1999) „usoudila, že shoda s katolíky o ospravedlnění je už dostatečná a nezavazuje katolíky k plnému převzetí specifických formulací luteránského učení.“[14]

Ekumenický dialog tedy nemůžeme neúměrně zatěžovat lpěním na statické identitě nebo tradicí, která popírá možnost rozvoje, a je neschopná integrovat do sebe realitu smíření. Taková identita znemožňuje ekumenickou reciprocitu a v posledku svědčí jen o tom, jak moc se jedni liší od ostatních, jak moc si zakládají na vlastní výlučnosti.  Církve tak na úkor své osobitosti přestávají být skutečnými církvemi: „Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší je jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní „eklesialita“, tím méně je skutečnou církví.“[15]

Pro současný stav nejistoty pramenící z diverzity může být inspirativním příklad prvních křesťanů, kterým rozdílnost nebránila v zásadní soudržnosti zejména při Večeři Páně. Tmelem společenství byla společná víra, zkušenost Ducha a čekání na eschatologickou obnovu: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království.“[16]

Je ale zřejmé, že vracet se za každou cenu k počátkům, možná idealizovaným, není cestou vpřed. Inspirativní zůstává zkušenost, že není nutné dosahovat totální shody ve všem – zpočátku se stačí třeba jen dohodnout na legitimitě neprotichůdných rozdílů. Smíření ale musí pokračovat posléze dál, nesmí se zastavit v pohodlném uznávání rozdílů, ale má se přibližovat k tomu společnému – ke Kristu, tak, aby izolované prvky jednotlivých identit mohli nalézt svou plnost jako část celku.[17] A tento celek se vůči světu, kterému chce podávat jednotné svědectví, neobejde bez jasné, byť třeba minimální, strukturální exprese jednoty.

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
  • Jednota už nyní nebo až potom?
  • Ekumenismus vzájemného obohacování
  • Problém nevyjasněných identit a příliš velkých diverzit
  • Identita v jednotě – příklad bratra Rogera z Taizé
  • Prozatímní cíl: Společné setkání u stolu Páně
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura