Problém nevyjasněných identit a příliš velkých diverzit

Všem teologům a pastorům, a všem lidem, kteří se úzkostlivě ptají: „Co se stane s církví?“, můžeme říci: Zapomeňte na církev a myslete na království Boží, hledejte především jeho spravedlnost a živá církev vám bude přidána.[1]

Ekumenické hnutí, ať již reprezentované systematickými snahami, nebo primárně na laiky orientovaným mimovolným sbližováním, vedlo k mnoha úspěchům – křesťané různých konfesí na sebe tak již nyní nepohlížejí jako na nepřátele a často se vskutku berou jako bratři a sestry.[2] Bohužel se ale zatím nepodařilo docílit žádného znatelného pokroku ve sblížení na eklesiologické úrovni – čím více se křesťané různých konfesí i různých komunit existujících v rámci jedné konfese k sobě přibližují, tím více vnímají přetrvávající rozdíly organizačního a dogmatického charakteru. Frustrace ze zatím neslučitelných rozdílů je o to větší, když se spolu křesťané stále nemohou sejít u jednoho stolu Páně.[3]

V současnosti jsou proto, nejen v katolické církvi, mnozí nespokojeni s vleklostí ekumenického hnutí a pro urychlení jednoty prostřednictvím odbourání organizačně-dogmatických překážek jsou ochotní přistoupit na „dogmatický relativismus a pragmatismus“. Druzí jsou pak někdy oprávněně, jindy neoprávněně, puzeni k obranným reakcím, a, majíce strach ze ztráty své identity, jejíž součástí jsou organizačně-dogmatické struktury, budují kolem sebe ochranné valy. Ukvapenost obou stran pak působí v posledku jen další nová vnitřní štěpení.[4]

Strach ze ztráty identity

V lidském srdci je už zárodek nejednoty, který způsobuje, že člověk hledá svou identitu v odlišení se od ostatních. (…) Být slabý se slabostí bližního, být šťastný z jeho radosti a s nadšeným podivem objevovat to, že se realizujeme jako lidé jedineční a nenahraditelní nikoli odporováním, ale vzájemným sjednocováním, vedoucím ke společenství. (…) Je jen jeden Duch Svatý, který podněcuje ke stejnému zaujetí pro svou církev každého.[5]

Na křesťanskou identitu v současnosti, neustále útočí tlak globalizace a strach ze ztráty identity je tak do jisté míry oprávněný, neboť: „Vyznavačská neurčitost a rozbředlost, halená někdy do hesla o toleranci k pluralitě názorů, není žádnou kladnou hodnotou. Prapor, který by nesl příliš mnoho barev, nakonec nikomu nic neřekne.“[6] Ztrátu identity, ztrátu kořenů své víry a tradice, lze přitom přičítat oprávněně jen špatně pochopenému nedočkavému ekumenismu, který by vedl k indiferenci a totálnímu relativismu.

Strach ze ztráty identity je nyní hlavní příčinou zpomalené progrese ekumenismu – pokud přehlédneme prostou pohodlnost a laxnost věřících. Nekompatibilní organizační struktura církví, zmíněná v předchozí podkapitole, jako překážka, která zbrzďuje ekumenismus na systémové úrovni již od samého počátku, je totiž v posledku do velké míry jen jedním z mnoha aspektů církevních identit, o které jejich členové nechtějí při vzájemném sbližování přijít. Zavrhují tak často samu možnost sbližování, redukujíc ji na požadavek, aby ti druzí přijali vše (zejména struktury) z jejich identity, aniž by jim bylo dovoleno čímkoli přispět během společného směřování ke Kristu.

Plody strachu ze ztráty totožnosti

Strach z možného chybného vývoje ekumenismu, který by mohl ústit ve ztrátu specificky katolické identity, vedl katolické magistérium k vydání deklarace Dominus Iesus (2000), která svou proklamací, že jedinou církví je církev římskokatolická, zasáhla mnohé ekumenismu nakloněné teology. Ani tuto deklaraci, plnou netaktních formulací, ale (naštěstí) nelze číst vytrženou z kontextu celého vývoje ekumenismu. Nelze na jejím základě popírat relevanci dekretu o ekumenismu 2. Vatikánského koncilu – Unitatis Redintegratio, to by znamenalo nadřazovat se koncilu a Duchu Svatému.[7]

Walter Kasper ujišťuje, že Dominus Iesus nepředstavuje žádnou fundamentální změnu orientace katolické církve v ekumenickém hnutí a neruší její předchozí nevratné závazky v této oblasti. Deklarace nepopírá působení Ducha Svatého v jiných církvích, ani netvrdí, že by bylo mimo římskokatolickou církev církevní vakuum. Kasper uznává, že deklarace mohla být prezentována mnohem citlivěji a opakuje, ve snaze utěšit situaci, že protestantské církve vlastně ani nechtějí být církví v tom smyslu, v jakém jí je katolická církev – proto jim deklarace nemůže ublížit.[8] Takové tvrzení, byť má jistou legitimitu, opět ale není taktní – implikuje totiž myšlenku, že protestantským církvím z pozice katolíka chybí něco naprosto zásadního k jejich „církevnosti“.

Kasper, snad aby proti sobě nepoštval tábor těch, kteří mají strach o svou identitu, se nakonec přece jen hlásí k rozšířenému tvrzení, že jedině partneři s vyjasněnou vlastní identitou mohou vést plnohodnotný ekumenický dialog, aniž by měli strach, že o ni během dialogu přijdou.[9] Toto tvrzení se ale může jevit jako povrchní proklamace, budící ironický úsměv religionisty[10] – není totiž zdaleka jasné, jak je možné nalézt onu „finální identitu“, která umožní plnohodnotný dialog. Taková sebejistá identita, kterou je třeba chránit, by mohla být pro ekumenický dialog v posledku stejně tak i bariérou: „Pokud je Kristus středem naší tradice a současně i středem tradic církví ostatních, hrozí nebezpečí, že v momentě, kdy se budeme snažit cíleně odlišovat od jiných tradic, vzdálíme se tak současně i od středu, který společně vyznáváme.“[11]

Imperativ odhalování vlastí identity ale může na individuální úrovni vyzývat rovněž k tomu, aby se věřící zamysleli předně sami nad sebou a svou „identitou“, aby prodělali vnitřní konverzi, a pak možná pochopili smysl smíření. Neboť, „jedině lidé, kteří skutečně naleznou sami sebe, naleznou království Boží.“[12]

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
  • Jednota už nyní nebo až potom?
  • Ekumenismus vzájemného obohacování
  • Problém nevyjasněných identit a příliš velkých diverzit
  • Identita v jednotě – příklad bratra Rogera z Taizé
  • Prozatímní cíl: Společné setkání u stolu Páně
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura