Prozatímní cíl: Společné setkání u stolu Páně

Večeře Páně je svátostí jednoty. Čím více prohlubujeme své zakotvení v tomto Kristově tajemství přítomném mezi námi, tím více budeme toužit po oné eucharistii, díky níž jednoho dne, až dojde k obnově jednoty mezi všemi křesťany, budeme přijímat opravdu z jednoho chleba a pít z jednoho kalicha. Pak budeme opravdu připraveni pro novou paschu v Božím království.[1]

Důvěryhodná a opravdová koinónie, jako plné společenství křesťanů v jednotě – communio, je natolik úzce spjata se sdílením eucharistie, že ji není možné docílit v rámci ekumenismu, kterému stačí legitimizovat trvající, byť „usmířenou“ diverzitu v oblasti večeře Páně. Divergence musí vystřídat konvergence, neboť „koinónia je možná jedině při ohniskové konvergenci křesťanských komunit na eucharistii, s možnou zachovanou legitimní diverzitou v jiných oblastech.“[2] Společné slavení eucharistie lze proto stanovit jako jeden z klíčových výrazů usmíření v jednotě – jedněmi považovaný za poslední krok k finální jednotě křesťanů, dalšími jako podstatný předpoklad a průvodní jev jednoty.

Eucharistii přitom nelze slavit rozpolceně – jednou „speciálně“ spolu se všemi během speciálního intercommunia a podruhé zase „běžně – bez nich“. Jiný způsob slavení než „společný“, vždy ve spojení s ostatními, nepřipadá v úvahu neboť cílem eucharistie jako předchuti Božího království není posilovat rozdíly ale „sjednocovat a upevňovat jednotlivé údy Kristova těla, církve; udržovat a prohlubovat lásku.“[3]

To neznamená, že by se ze společného slavení měly vytratit individuální nebo konfesijní důrazy a to „společné“ nastolit skrze zraňující despocii: „Eucharistie nejen že utvrzuje a posvěcuje společenství; posvěcuje rovněž jinakost: Eucharistie je místem kde rozdílnosti přestávají být rozdělující a stávají se dobrem.“[4] Je třeba citlivě umocnit vědomí společného podílu všech na večeři Páně tak, aby dětská víra ani jednoho ze spolustolovníků nebyla zraněna nebo zapřena, aby se stala plodným obohacením a společným dobrem. Společné vysluhování těla a krve Páně by proto mělo obsáhnout současně a bezkonfliktně stávající pestrost významů – jako vnější znamení společenství, vzpomínka, reálné zpřítomnění, oběť nebo niterná tajemná skutečnost a další.

V zájmu smíření pak bude nezbytné učinit operativně oběti – ústupky i ze sebe více dějinami ospravedlněné „legitimní“ diverzity a zdánlivě neslučitelných pozic, které by byly při setkání u jednoho stolu kamenem úrazu pro ostatní. Pak budou moci údy Kristova těla, které jsou církví, ukázat světu aby uvěřil, že jsou jedno – že jsou součástí jednoho těla.[5]

Systémové kroky vedoucí ke smíření a k jednomu stolu Páně, nelze dopředu jednoznačně predikovat, ani je nelze přeceňovat – výzva k nim přijde v čas určený Duchem Svatým. Podhoubí změny nalezne svůj plynulý fundamentální předobraz v srdcích obyčejných věřících, která Duch Svatý neustále připravuje a zve k tomu, aby byla schopna usmířit v sobě kořeny svých věr s kořeny věr svých bratří a sester, aniž by přitom cokoli zapřela. V posledku totiž záleží na jedinci, zda v něm způsob slavení jeho bratra vyvolá pohoršení, vzdor, pohrdání nebo chuť ke spoluúčasti a spolupracovnictví.

Církev není církví, když nepřivede dohromady ty, kteří se vlastně – na základě svých pocitů – k sobě nehodí a k sobě nechtějí. Jen z důvodu lásky toho, který pro všechny zemřel, se toto usmíření může, ale také musí uskutečnit.[6]

Zdá se, že cesta, kladoucí důraz na prosté mezilidské setkání v různosti, umožňující vzájemné poznání, odbourání předsudků a smíření, jež je základním kamenem spirituálního ekumenismu, již byla na některých místech světa otevřena. Průkopnickým na tomto poli je osobní příklad zakladatele Ekumenické komunity bratří z Taizé, bratra Rogera, i komunity jako celku.

V komunitě z Taizé se ve společenství bratrů mezi bratry z různých tradic a konfesí zrcadlí koinónia nerozdělených křesťanů. V Taizé žitá jednota sice někomu přijde jako nereálný sen uskutečnitelný v širším měřítku pouze na konci věků nebo na odlehlém místě typu osamělé vesnice ve Francii. Přesto ale dění v Taizé v následujících kapitolách vyhodnocuji jako klíčový zdroj pro ekumenické smíření křesťanů a dílčí pastorační inspirace pramenící z tamější autentické praxe koinónie jako pro církve mimořádně obohacující.

Chceme-li být věrni Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství.[7]

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
  • Jednota už nyní nebo až potom?
  • Ekumenismus vzájemného obohacování
  • Problém nevyjasněných identit a příliš velkých diverzit
  • Identita v jednotě – příklad bratra Rogera z Taizé
  • Prozatímní cíl: Společné setkání u stolu Páně
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura