Koinónia v praxi

Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. (Sk 2:42)

Předobrazem křesťanské koinónie je vztah mezi Bohem Otcem a Ježíšem Kristem, který se nabízí i lidem (srov. 1J 1,3). Ježíš vyjadřuje svůj vztah k Bohu jako vztah Syna k Otci a inspiruje tak svým průlomovým počínáním mj. i trinitologii, která nazírá jediného Boha jako vnitřně vztahového.[1] A stejně jako je vnitřní život Boží trojice popisován jako dynamické perichorésis, tak i obraz tohoto společenství, označovaný jako koinónia, není pouhým pasivním „bytím spolu“, ale provází ho aktivní společná činnost. Proto je zcela legitimní, nachází-li koinónia praktický dopad v aktivním životě svých členů a nekončí kdesi v mysticko-egoistickém splynutí s Bohem (to by opět nebyla žádná novinka). Nový zákon přitom přináší svědectví o požehnaném množství navzájem provázaných, často paralelně uskutečňovaných aktivit:

Společenství se projevuje ve společných modlitbách, v kázání, liturgickém lámání chleba při večeři Páně a ve sdílení duchovních i materiálních statků. Členové společenství se dělí o svá povolání, spolupracují a mají pochopení jeden pro druhého (srov. Gal 2,9). Společenství nejedná lehkovážně a ve chvílích, kdy čelí problémům, jej není radno opouštět – obecenství s Bohem je ostatně potvrzeno právě utrpením[2] a podílnictví na budoucí slávě Kristově koresponduje nejen s radostí při účasti na jeho těle a krvi, ale i s nynější participací na jeho utrpení (srov. Fp 3,10, 1P 5,1).[3] Duch Svatý je pak nejen ve chvílích utrpení tmelem (srov. 2Kor 13,13), přímluvcem i utěšitelem společenství.

Abych nepodlehl prostým katalogizujícím tendencím při výčtu množin aktivních projevů koinónie, podtrhnu nyní systematičtěji několik klíčových oblasti, ve kterých se koinónia podle novozákonního svědectví prakticky projevuje. Důraz přitom položím na eucharistii a inkluzivitu členství, diakonii a smíření. Dotknu se tak eklesiologického propria – populárních čtyř legitimizačních funkcí církve: diakonie, martýrie, liturgie a koinónie;[4] přičemž koinónia pozvolna vystoupí jako archa schopná v sobě nést zbývající tří funkce a skutečnost církve tak činit zdánlivě nadbytečnou, což představuje výzvu k vyjasnění vztahu koinónie k viditelné církvi.

Hostina s těmi, které jsme si nevybrali

Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? (1Kor 10,16)[5]

Eucharistie – hostina u stolu Páně je pro křesťanské koinónické společenství základní společnou činností, která má společenství vertikálně (s Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, působením Ducha Svatého) i horizontálně (s ostatními lidmi) aktualizovat a dotvrzovat, stolovníky upomínat na spásu a na fakt, že jsou v Kristu jedním tělem; posilovat je tak v jistotě a naději věčného života (srov. 1Kor 10,16).

První Večeři Páně zahájil sám Ježíš Kristus, který je přítomný i při každé další prostřednictvím Ducha Svatého. Tato hostina tedy může připomínat pohanské radovánky, které jsou jí co do principu sdílení společenství s božstvím podobné, apoštol Pavel (srov. 1Kor 10,14) proto zdůrazňuje, že tím, se kterým mají křesťané společenství, nejsou démoni, ale Kristus a mají se podle toho tedy chovat.[6]

Ten, který člověka do společenství těla a krve Páně povolává, je sám Bůh – členství v něm tedy není otázkou elitářství, pragmatismu nebo vkusu stávajících členů a jedná se tak vždy o inkluzivní společenství lidí, které jsme si nevybrali (srov. 1Kor 1,9). Strategie výběru členů zůstává plně v kompetenci Boží, do jehož svobodného rozhodování není radno promítat lidské racionální konstrukty, kauzalitu zásluh a už vůbec ne karmické principy (srov. Mt 20,1-15). Do společenství jsou tak vůlí Otce nakonec pozváni úplně všichni a nikdo by neměl tuto velkorysost znevažovat (srov. Ef 3,6), ba naopak – měl by ji reflektovat svou vlastní otevřeností a ochotou ke smíření s tolik rozdílnými ostatními členy.

Pokud večeře Páně, stejně jako společenství, které na ní participuje, ztratí svůj vztah k Ježíšově praxi – pokud přestane být otevřeno chudým nebo cizincům, lze mluvit o destrukci smyslu Večeře.[7] Stejné implicitní pravidlo – přijímat ty, které jsme si nevybrali, kterými často svět pohrdá, platí logicky nejen večeři Páně, ale i pro celek z ní vyvěrajícího křesťanského společenství. Koinónia je tedy v duchu večeře Páně inkluzívní vztahovou realitou usmiřující rozdílnosti.

1.2.2 Diakonie uvnitř i navenek

Teprve krokem k účasti na Boží nouzi, a to biblicky znamená: na nouzi jednoho z nejmenších bratří Kristových, překračuji hranici mezi pohanstvím a křesťanstvím.[8]

Nezasloužená, ale vykoupená účast u Stolu Páně, nezve společenství k pasivitě, ale k aktivnímu uchopení nové možnosti mít a prožívat láskyplný vztah s Bohem stejně jako s bližním. Aktivní odpovědí nemůže být přitom nic jiného, než zachovávání Ježíšova přikázání lásky (srov. Mt 22,37–39), které má nalézat svůj obraz v ohleduplných vztazích panujících uvnitř i vně společenství a v pomoci potřebným.

V rámci vnitřního udržování vyžaduje společenství docenění individuálních darů svých členů. Nezůstává přitom prosto konfliktů a nedorozumění – proto se nemůže při následování Krista obejít bez metanoii (pokání, obrácení), která platí stejně tak jedinci, jako společenství, jehož členové žijí ve stálém obracení srdce v lásce a odpouštění (srov. Mt 3,2).

Citlivou pozornost je třeba věnovat znevýhodněným, které Ježíš programově blahoslavil svým veřejným působením a horskou řečí (Mt 5–7). Horská řeč, kterou povolává Ježíš všechny potřebné do středu jím ustanoveného společenství, by měla být vnímána jako katechetická instrukce pro nově pokřtěné, tedy pro ty, kteří se rozhodli obléci Krista a následovat ho. Blahoslavenství (Mt 5,3–12) se pak nevztahují pouze k eschatologické budoucnosti, ale mají nalézat své naplnění již nyní na zemi právě v křesťanských společenstvích.[9]

Dvojí přikázání lásky s implikacemi v horské řeči namířenými k praktické pomoci potřebným na periferii, je tedy integrální součásti každého společenství, které chce mít novozákonní, koinónickou kvalitu. Ježíšův příklad vytváří názorné vodítko pro diakonickou praxi křesťanského společenství. Diakonické projevy koinónie přitom na jedné straně již volají po ustanovení základních organizačních struktur – mluvíme-li nejen o jedincově spontánní pomoci v nepředvídatelné situaci, ale o pomoci společenství jako celku – a na druhé straně již narážejí – stejně jako Večeře páně (liturgie) – na spektrum činností, které jsou tradičně realizovány v rámci činnosti církve. Stojíme nejen před otázkou nezbytnosti či nevyhnutelnosti institucionalizace některých projevů koinónie, ale také před otázkou, jaký je vztah církve a koinónie.

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
  • Koinónia ve starověkém Řecku
  • „Nespolečenský“ Bůh Izraele?
  • Společenství se Synem a Otcem
  • Nové společenství, z jehož zřetele se bližní nikdy nevytrácí
  • Shrnutí evangelijní koinónie
  • Koinónia v praxi
  • Církev a koinónia
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura