„Nespolečenský“ Bůh Izraele?

S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu. (Žalm 25,14)

Michelangelo - Stvoření (freska v Sixtinské kapli) Bůh je docela drsňák

Zatímco se Řekové, jak je zjevné, nijak neostýchali užívat pojmu koinónia dosti široce – tedy i pro označení osobních vztahů mezi lidmi a bohy, židovští překladatelé Starého zákona do řečtiny (Septuaginta, dále jen LXX) se užití koinónie pro označení vztahu člověka k Bohu bránili. Pociťovali totiž, zejména v diaspoře, na pozadí zkušenosti s hromadnými pohanskými kultickými radovánkami svých sousedů, které jejich bůžci hojně „navštěvovali“, nutnost uchovat svého Boha v izolaci od všeho „společného“.[1]

Judaismus provázela ne nutně neodůvodněná obava, že pokud by se z posvátného učinilo „společné“, ztratilo by pak posvátné svou hodnotu, stalo by se nečistým. Zespolečenštění (řecky koinón), neboli zprofanování[2] posvátného, se proto rovnalo svatokrádeži[3] a byla to právě obava ze zesvětštění posvátna, která zabránila užití výrazu koinónia pro označení vztahu člověka k Bohu v Septuagintě.

Michelangelo - Stvoření Adama (freska v Sixtinské kapli)

Někteří autoři tvrdí, že „deficit koinónie“ v řeckém překladu Staré smlouvy odpovídá obecnému starozákonnímu trendu, který vztah Boha a člověka vzdaluje skutečnému společenství a staví člověka do role služebníka či otroka Božího.[4] Toto tvrzení se opírá o fakt, že společenství Izraele a Boha je především společenstvím morálním, které se realizuje jako poznání Boha skrze plnění jeho přikázání (srov. Oz 2,20; 4,6; 6,6; 13,4). „Sentimentální láska“ se ve starozákonním konceptu morálního společenství mezi Bohem a lidmi ztrácí a skutečným vyjádřením lásky a společenství mezi člověkem a Bohem je pak pro Boží lid smlouvy především dodržování Božích přikázání.[5]

Další pohledy jsou v oblasti prožívání „sentimentálního“ společenství mezi Bohem a lidmi mírnější a připouštějí, že osobní, přátelský vztah člověka k Bohu je ve Starém zákoně ostýchavě naznačován a v dobové realitě zakoušen.[6]

Pohlédneme-li na Starý zákon pod optikou řeckého překladu, skutečně nabudeme přesvědčení, že první tvrzeni je správné – koinónia se ve Staré smlouvě téměř nevyskytuje a člověk je Bohu nejčastěji otrokem nebo „služebníkem“[7]. Pokud budeme ale v původním textu Starého zákona sledovat nejen hebrejské chaber[8], které LXX překládá rodinou slov příbuzných koinónii, ale i ostatní hebrejské výrazy jako je např. cowd[9], zjistíme, že je intimní společenství a přátelství mezi Bohem a člověkem ve Starém zákoně – sice zřídka, ale přesto – nejen implicitně ale i explicitně vyjádřeno.

Ještě překvapivější pak je zjištění, že ten, který takovýto osobní vztah s Bohem zakoušel, nebyl nikdo jiný než zkouškami a útrapami pokoušený Job. Ten rovněž, jako jediný ve Starém zákoně, zmiňuje, že Bůh hledá člověka (srov. Job 7,21), jinak je hledajícím výlučně člověk.[10] Není tedy úplně nemístné domnívat se, že ďábel, který zkoušku pro Joba vyprovokoval, nechce Joba jen „vyzkoušet“, ale jde mu o fundamentální snahu, která je patrná již v zahradě Eden – narušit a zpochybnit společenství mezi Bohem a člověkem.[11]

A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl: Kéž je mi dopřáno žít jako za dávných měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh chránil, když nad mou hlavou nechával svítit svou lampu, a šel jsem temnotou za jeho světlem. Tak jako jsem byl ve dnech své sklizně v důvěrném společenství s Bohem (důvěrném Božím sdělení, vztahu) nad svým stanem, když ještě se mnou byl Všemohoucí a moji služebníci okolo mě. (Job 29,1-5)

Eberhard von Wächter: Jób a jeho přátelé (zdroj obrázku)

Na příkladu Joba můžeme vidět jednu z mála explicitně vyjádřených zkušeností společenství s Bohem ve Starém zákoně. Dalším svědectvím o společenství s Bohem – i když stále s poněkud nejasnými konturami – může být i skutečnost, že Bůh Izraeli poskytl své jméno. Ten, který dá své jméno ve známost, se totiž stává členem společenství, Bůh se tak Božímu lidu stává dosažitelným i zranitelným současně.[12] Pokud jde o zranitelnost, ta byla reflektována spíše přeneseně jako možnost dopustit se vůči Bohu kultické nevěry. Představa, že by Bůh, nebo literární Syn Boží, mohl trpět, pak nebyla naprosto přípustná.

Navzdory výše naznačené starozákonní „vztahové“ evidenci, byl ale vztah člověka k Bohu v hlavních proudech judaismu, formován spíše restriktivně, jak může ostatně potvrdit evangelijní svědectví. Většinové povědomí podléhalo přesvědčení, že žádné jiné společenství mezi Bohem a člověkem mimo prožívání posvátné bázně v chrámu není možné. Rozsáhlý kult tuto představu jen podporoval. A je to právě povinnostní kult, který Ježíš posouvá do roviny svobodného intimního společenství – do srdce člověka.[13]

Ježíš jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě.“ (Jan 4,21)

Tendence inklinovat k povinnostní poloze bázně a zásluh je i v křesťanství ostatně dodnes přítomná, ačkoli společenství s Bohem díky Ježíši Kristu nabylo jasných kontur darovanosti a svobodného pozvání do osobního vztahu. Judaismu tyto kontury chybí a tak je jeho váhání na poli společenství s Bohem do jisté míry pochopitelné, někdy dokonce nezbytné.

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
  • Koinónia ve starověkém Řecku
  • „Nespolečenský“ Bůh Izraele?
  • Společenství se Synem a Otcem
  • Nové společenství, z jehož zřetele se bližní nikdy nevytrácí
  • Shrnutí evangelijní koinónie
  • Koinónia v praxi
  • Církev a koinónia
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura