Shrnutí evangelijní koinónie: Obohacení judaismu a korekce helenismu
To nové přitom vlastně nejsou nové ideje, nýbrž nová je osoba: Bůh, který se stává člověkem a který k sobě přitahuje lidi.[1]
Shrneme-li doposud uvedená zjištění, dospějeme k závěru, že i po novozákonní významové extenzi[2] zůstává koinónia i nadále skutečností především vztahovou – tím je za jedno s částečně přeznačeným řeckým významovým spektrem a judaismu otevírá do té doby zapovězenou možnost mít díky Ježíši Kristu společenství s Bohem. Jedná se jak o společenství duchovní, které se nabízí jako primární, neboť Boha nikdy nikdo neviděl (srov. Jan 1,18), ale stejně tak i intimní (srov. Jan 4, 6–26, O samařské ženě), pracovní (srov. motiv dělníků v Mt 10,10), či rodinné (srov. motiv svatby v Mt 22,2).
Společenství s Bohem přitom nalézá svůj paralelní obraz ve společenství mezi-lidském: „Nový vztah s Bohem má jako svůj okamžitý následek také nový vztah mezi lidmi.“[3] V pravé koinónii v ideálním případě již „nemáme k druhému člověku jiné cesty než tu, která vede přes Krista, přes jeho slovo a jeho následování:“[4]
Obr. 1 – Grafické znázornění novozákonní koinónie.[5]
Odpuštění a jeho uskutečňování cestou pokání a následování je nejprve zcela osobní střed veškeré obnovy. (…) Jelikož však odpuštění zasahuje osobu v jejím jádru, vytváří z ní článek společenství a je též středem obnovy společenství. Neboť jsou-li ze mne sňaty prach a nečistota, jež ve mně činí Boží obraz nepoznatelným, pak se tím přece stávám též podobný druhému, který je rovněž obrazem Božím, a především se stávám podobným Kristu, který je obrazem Božím bez omezení, vzorem podle něhož jsme všichni stvořeni.[6]
Ve druhé části své práce budu sledovat, jak se tato cesta k člověku skrze Krista implicitně uplatňuje v pastorační práci ekumenické komunity bratří z Taizé. Bezprostřední a autentické příklady praktických dopadů christocentrické koinónie je nicméně vhodné zprvu hledat v novozákonních epištolách, které nastolují rovněž otázku institucionalizace a vztahu koinónie k církvi – tato témata tvoří obsah následující podkapitoly.
[1] RATZINGER, S. 74
[2] Někteří autoři tvrdí, že tím, který naplňuje koinónii v Novém zákoně speciálním významem oproti původnímu řeckému, je výhradně apoštol Pavel a jím ovlivněná tradice. (BALZ, SCHNEIDER, S. 303) Další poukazují na fakt, že Pavlovo užívání koinónie v rozšířeném smyslu oproti helénskému, odpovídá dřívější křesťanské tradici, která ho předcházela – nejedná se tedy výhradně o jeho vlastní invenci ale o navazování na již dříve verbalizovanou, pro křesťany zažitou skutečnost. (FEE, S. 468)
[3] JOHN, 1997, S. 12
[4] BONHOEFFER, S. 63; volně reinterpretováno ve vizualizaci na obrázku 1
[5] Stejně jako Trojice, ve které hypostase znají jednu druhou skrze perichoretickou lásku, také lidé se navzájem skutečně poznávají skrze lásku. (SAKHAROV in SUMMERS, S. 160) Láska je na schématu explicitně vyjádřena jako Kristus; citát z Jn 14,6 z ČEP.
[6] RATZINGER, S. 103