Klíčová myšlenka: smíření církví

Můj život a dílo je sjednoceno s komunitou v Taizé. Komunita byla založena k obnově mnišského a bohoslužebného života stejně jako k podporování jednoty mezi křesťany skrze modlitbu a teologický výzkum. Je rovněž centrem setkání tisíců mladých lidí z celého světa.[1]

Podobně jako jinde ve světě, se církve ve Francii v sociální a humanitární práci naučily poměrně dobře spolupracovat, v oblasti teologické je situace podstatně horší a vakuum neporozumění se daří prolamovat zejména v Taizé: „Na místech, kde jsou luteráni velmi výřeční v oblasti víry, nalézáme v Taizé ticho. Kde se jinde vášnivě diskutuje o rozdílech mezi křesťany, nalézáme v Taizé ostré hroty konfliktních věr jaksi otupené.“[2]

Spíše než by ale bratři v Taizé usilovali o direktivní aktivismus směřující ke změnám ve strukturách stávajících křesťanských denominací, vytváří ve své komunitě prostor pro modlitbu, ticho a reflexi. Reflexi duchovních a sociálních problematik a prostor pro setkávání ostatních, někdy historickými událostmi od sebe značně vzdálených konfesí.

Hledání cest ke smíření křesťanů přitom není jen nějaký móres bratra Rogera – potřeba smíření vychází ze skutečnosti, že usmíření křesťané se stávají kvasem pokoje a důvěry v lidské rodině po celé zemi, kdežto nesmíření nemohou být obrazem Boha. Roger byl v tomto ohledu velmi inspirován svou babičkou, která jako vážená protestantka navštěvovala během i po první světové válce katolický kostel, neboť velmi těžce nesla fakt, že po sobě na bojištích střílejí křesťané.[3]

Ti, kteří se v Taizé setkávají, ať už jde o církevní představitele nebo laiky, či hledající, se přímo na místě mohou stát očitými svědky toho, že „jednotu lze uskutečnit už nyní“. Vidí zde totiž vedle sebe neproblematicky žít nyní více jak 70 bratrů (dalších přibližně 30 žije ve fraternitách), kteří pocházejí z různých křesťanských tradic a denominací. Konfesijní svérázy přitom v Taizé nejsou příčinou sporů – spory spolu vedou bratři z více jak 27 zemí světa spíše o to, co si dají k obědu, neboť každý z nich má jiný, kulturně podmíněný apetit. Tato zkušenost může návštěvníky ovlivnit a inspirovat k tomu, aby se o jednotu a smíření křesťanů zasazovali i ve svých životech.

Papež Jan Pavel II. se jako přítel bratra Rogera a obdivovatel Taizé, nechal z praxe komunity v mnohém poučit: Kromě toho, že se mezinárodní setkání mládeže s papežem při světových dnech mládeže, které se od roku 1984 uskutečňují každý druhý nebo třetí rok ve velkých městech světa, úzce inspirovaly právě setkáváními mládeže organizovanými Taizé[4], je i papežská encyklika Ut unum sint (1997) inspirována Rogerovou koncepcí (1979) „transfigurované“ role papeže jako univerzálního pastýře smířené, přesto rozrůzněné církve. Koncepcí, která měla učinit aktualizovanou roli papeže přijatelnější pro nekatolíky pomocí Rogerovy zpětné reflexe: jednota křesťanů, kteří mají tendenci se rozdělovat, se jen těžko obejde bez univerzálního pastora, a proč za tímto účelem a posteriori nevyužít existující a těžko zrušitelné pozice papeže?[5]

 

[1] THURIAN in Gale database: Contemporary Authors Online, Gale, 2002; překlad autor

[2] CIMINO, S. 97–98

[3] KAŇOVÁ, S. 6

[4] Papež Pavel VI. se domníval, že bratr Roger vlastní „klíče“ k mládeži, neboť ta byla a je k Taizé stále velmi přitahována. Roger sám ale o vlastnictví takového „klíče“ nevěděl. (STEPHEN in SANTOS, 2010)

[5] SCHUTZ, 2006, S. 42