Podobenství společenství

Místo toho, abychom mluvili o lásce, nebo o agapé, o společenství, či koinónii, což jsou těžká slova, možná bychom mohli častěji mluvit o „důvěře“, protože v důvěře jsou všechny tyto reality přítomny. V důvěře je tajemství lásky, tajemství společenství a v posledku také tajemství Boha jako trojice.[1]

V Taizé nevyvinuli žádnou jinou „metodu“ jak žít spolu než jakou ukazuje evangelium: stejně jako žil Ježíš svým životem podobenství společenství, které je pozemským obrazem Božího království, snaží se o to pokorně a ve společné důvěře i bratři. Své počínání veřejně teologicky nereflektují, až na výjimky – kterou byl např. z kalvinistické tradice vzešlý teolog br. Max Thurian. Ten promýšlel podobenství společenství, které se bratři pokouší uskutečňovat, na pozadí zkušenosti raných křesťanů. Hledal tak rovněž apologii pro komunitu, která byla ve svých počátcích reformačními i reformovanými církvemi přijímána rozporuplně.

Parochiální církev a koinobitské společenství

V dobách raného křesťanství lze vysledovat existenci dvou kruhů následovníků Ježíše Krista – jedni byli povoláni k jeho bezprostřednímu a radikálnímu následování jako asketičtí poutníci a druzí žili svá povolání v civilní usedlosti.[2] Oba kruhy vedle sebe existovaly ne vždy úplně bez napětí. Záhy se tak objevují opatření proti falešným poutníkům – apoštolům, zneužívajícím pohostinnosti civilních farností. Taková opatření jsou mj. zachycena ve spisu Didaché, z 1. poloviny 2. století po Kristu. V Didaché tak čteme např.: „Odcházející apoštol ať si vezme toliko chléb a to na tak dlouho, dokud někde nepřenocuje. Žádal-li by stříbro, je to falešný prorok.“[3]

Na typ „podvojného“ následování Ježíš Krista v době raného křesťanství Thurian osobitě navazuje: církevní koinónie podle něj může i nadále sestávat z parochiální církevní obce a koinobitských společenství – oáz, kde se členové parochie mohou občerstvit. Jednou z takových oáz má být v jeho očích i Taizé. Taizé tak nechce vyčerpat všechny aspekty koinónie, chce „jen“ vhodně doplňovat koinónii parochiální, tam, kde je pro ni místo. Chce pro ni být obrazem – podobenstvím vykoupeného mezilidského společenství s Kristem, aniž by při tom zavírala oči před problémy současnosti. Bratři v Taizé tak mají jistou ambici být kvasem uprostřed církve i světa, stávat se jakousi „kvasovou enklávou“.[4]

Podobenství společenství nalézá svůj obraz nejen ve společné modlitbě, vnitřním životě a praktickém spolužití bratří, ale také ve společné práci bratří i návštěvníků komunity. „Spolupracovnictví“ je ostatně jeden z rysů koinonie. Bratři sdílí materiální i duchovní statky a odmítají přijímat dary nebo dědictví, aby zůstali nezávislí a obtížněji zkompromitovatelní světem. Živí se přitom v současnosti výhradně vlastní prací v keramické dílně, nebo regulérní prací ve fraternitách. Účetnictví vedou transparentně v oddělených fondech, aby je nikdo nenařkl z falešnosti, jako ony apoštoly poptávající stříbro v Didaché.

Komunita z Taizé jako ekumenický eskapismus?

Někteří teologové počítají ekumenickou komunitu v Taizé mezi projevy tzv. „ekumenického eskapismu“[5], tedy úniku z konkrétní reality těžko snášené nejednotné viditelné církve do ideální neviditelné jednotné církve snů, a vyjadřují obavy, jaké následky tento rozpor zanechává na účastnících setkání, kteří se pak plní nereálných představ o jednotě vracejí do svých rozdělených farností a sborů.

Bratři z Taizé tyto obavy reflektují a snaží se s tendencemi k eskapismu bojovat minimalismem – vyzývají všechny návštěvníky k tomu, aby se nesnažili realizovat doma vše, co v komunitě viděli a zažili, ale aby se pokusili soustředit ve svých životech jen na jednu konkrétní věc, na „to málo, co pochopili“, a té se přidržet, to uvádět do praxe. Taizé je tak – pokud je správně a pokorně pochopeno – posilou a nikoli sabotáží vnější parochiální reality rozdělených církví, posílá inspirované mladé zpátky do jejich farností a nepřisvojuje si je.

Otázka autority ve společenství

Společenství nastoluje i otázku autority – kdo bude vedoucím? Roger v řádu bratří z Taizé, který pro příliš přísně znějící slovo „řád“ přejmenoval na „Prameny Taizé“, nastiňuje kontury role představeného komunity:

Představený by měl především umožňovat ostatním nalézat a uskutečňovat jejich dary ve společenství, a snažit se svým životem zachytit to podstatné, co je důležité pro život komunity. Představený nerozhoduje o dalším směřování komunity jen podle svého mínění, snaží se při rozhodování naslouchat názorům bratří a teprve pak činit závěry, kterým se ostatní kolegiálně podřizují. Bratr Roger si přál, aby komunita oplývala jen minimem strukturálních opatření, aby mohla být zakořeněna především v bratrské lásce a ohleduplnosti.[6]

Konónická strategie boje se sociálním vyloučením – i vy jim nabídněte společenství

Podíváme-li se do Nového zákona, kterak Ježíš i apoštolové řeší hlubší problémy sociálního nebo kultického vyloučení, zjišťujeme, že jejich „metodou“ je prosté „zůstávání v domě s hříšníky“. Stejně i apoštol Petr po uzdravení Dorkas zůstával v domě koželuha, který přicházel do kontaktu s kůží mrtvých zvířat a byl tak obřadně nečistý a pravděpodobně opovrhovaný (Sk 9,34). A stejně usilují i bratři z Taizé zůstávat s nejchudšími, sdílet s nimi jejich životní úděl, ať už ve slumech v Africe v ghettech New Yorku, v chudinských čtvrtích Hong-Kongu, nebo když chudé z míst nepokojů pozvou na vlastní náklady do Taizé.

Zkušenost sdílení toho mála, co mají, s ostatními, je pro bratry klíčovou zkušeností evangelia, ze které se nenadále rodí velká radost. Tuto zkušenost se snaží předávat i dále, návštěvníkům své komunity tím, že kladou velký důraz na pomoc a sdílení údělu s rozvojovými zeměmi[7] a na sdílení byť třebas i malé osobní víry s ostatními.

Aktivity komunity na místech, kde humanita nejvíce trpí, kde je „obraz Boží v člověku vystavován největšímu potupení“[8], staví komunitu do souladu s evangeliem a činí veškeré dění uvnitř ní velmi důvěryhodným. Důvěra je přitom něco, co se u mladých lidí, podléhajících často ještě černobílému vidění světa, získává velmi těžko. V Taizé se to ale bratřím daří a to možná také proto, že se nedopouštějí žádného „duchovního mistrovství“, před kterým bratr Roger varuje jako před ďábelským povyšováním. Bratři jsou stejně tak hledajícími, jako návštěvníci jejich komunity. Významný francouzský filozof Paul Ricoeur pak shrnul svou zkušenost s Taizé takto:

Tady v Taizé vidím, kterak se dere na povrch dobrota. Děje se tak v bratrství mezi bratry, v jejich pokojné a ohleduplné pohostinnosti a v modlitbě. Vidím tisíce mladých lidí, kteří nevyjadřují koncepční artikulaci dobra a zla, Boha, milosti, Ježíše Krista, ale kteří fundamentálně přimykají k této dobrotě.[9]

 


[1] CLÉMENT, S. 69

[2] FILIPI, 2000, S. 27

[3] Didaché 9,6

[4] STÖKL, S. 110

[5] ŠTEFAN in HANUŠ, S. 75

[6] ALOIS in KASPER, ALOIS, S. 16

[7] Komunita z Taizé organizuje kromě humanitárních projektů pravidelná setkání mladých v rozvojových zemích v rámci „Pouti důvěry na zemi“. V listopadu 2012 se takové setkání uskuteční ve Rwandě. (URL www.taize.fr/en_rubrique846.html cit. 5.3.2012) Mladí lidé se mají možnost na těchto setkáních navzájem poznat, odbourat předsudky a obnovit důvěru v Boha.

[8] ALOIS, projev o poslední srpnové neděli 2011

[9] RICOEUR in KUNTZ-VEIT, S. 47; překlad autor; Dopisy z Taizé, které představený komunity každoročně píše, byly v minulosti rovněž inspirovány myšlenkami o dobru a míru Paula Ricoeura, přítele komunity. (KUNTZ-VEIT, S. 51)