Setkávání se "svěřenými" mladými lidmi
V milosrdenství a lásce si tě Kristus Pán vyvolil, abys byl v církvi znamením bratrské lásky, abys se svými bratry uskutečňoval podobenství společenství.[1]
Pastorace mládeže v Taizé se odehrává v intencích bratrem Rogerem vytyčených leitmotivů komunity. Klíčový je přitom samotný důvod, proč komunita existuje, její poslání a sebe-pochopení: Komunita se cítí být povolána k hledání cest ke smíření křesťanů, ne snad proto, že by to byl atraktivní úkol sám o sobě, projev slávychtivé svévole, ale protože usmíření křesťané se stávají kvasem pokoje a důvěry v lidské rodině po celé zemi. Znepřátelení křesťané, nebo křesťané, kteří vůči sobě zůstávají chladní, nejsou obrazem Boha.[2]
Komunitu z Taizé bratr Roger v „Pramenech Taizé“ vymezil zprvu apofaticky: Komunita není nástrojem k prosazení určitého cíle, není skupinou lidí, kteří se shromáždili, aby byli společně silnější, nebo aby se dobře cítili – to by měla komunita cíl sama v sobě. V komunitě jsou sice bratři šťastní, ale jejich štěstí sestává v obětování svého života. Pozitivní vymezení komunity, tedy to, čím komunita je, se Roger pokouší následně artikulovat co nejjednodušeji: Komunita je podobenstvím společenství, prostým odrazem toho jedinečného společenství, jímž je Tělo Kristovo – jeho církev, a tím je komunita současně také kvasem v lidské rodině. Komunita je povolána k tomu, jít stále dál a stále znovu objevovat zázrak lásky v každodenním odpouštění, v důvěře srdce, v pokojném pohledu na ty, kteří jsou nám svěřeni.[3]
Mezi ty, kteří jsou bratrům (a sestrám[4]) svěřeni, patří – kromě množství nejchudších z celého světa, jejichž životy se pokouší řada bratří ve fraternitách v chudinských čtvrtích sdílet – právě mládež navštěvující Taizé. Svěřená mládež, která do Taizé jezdí spontánně ve větším počtu již od roku 1957[5], má být vystavena pokojnému, naslouchajícímu pohledu bratří. Mladí lidé mohou, ať už vědomě, nebo nevědomky, vycítit důvěru srdce, každodenní odpouštění a lásku, ve které bratři žijí, a možná – dá-li Bůh – se těmito kongruentními postoji inspirovat do vlastního života. Nakazit se tímto blahodárným kvasem nadšení, jít stále dál za zázrakem lásky v každodenním odpouštění a v ohleduplnosti k těm, kteří jsou nám nějakým způsobem svěřeni – kruh následování se tak vrací zpět na začátek, k bližním. Svobodné inspiraci, nikoli otrocké imitaci, se v Taizé meze nekladou.
V Taizé čekáme na to, až každý mladý člověk najde nikoli Krista samotného, ale Krista společenství, jenž je cele přítomen v tajuplném společenství – v církvi.[6]
Bratři by byli rádi, kdyby se mládí lidé v Taizé, ať již explicitně, nebo neartikulovaně, pokoušeli jít v různosti vstříc k pramenům víry, důvěry v Boha.[7] V následující kapitole, která tvoří začátek pomyslné praktické části mé práce, se budu soustředit na kontext, ve kterém má k této společné cestě k pramenům víry, jež v sobě nese všechna výše zmiňovaná pozitiva, dojít. Zaměřím se na kontext pastorace v Taizé a pastoraci samotnou. Paralelně tak na konkrétních příkladech objasním projevy a plody koinónie jako specificky křesťanského společenství uskutečňovaného v ekumenické komunitě bratří z Taizé. Praktické poznatky opřené o výsledky dotazníkového šetření pak podtrhnou přínosnost jednotlivých pastoračně významných koinónických mezníků pro současné církve.
[1] SCHUTZ in Taizé: Pouť důvěry na zemi, S. 3
[2] srov. Taizé: Pouť důvěry na zemi, S. 6
[3] KAŇOVÁ, S. 3
[4] V sousední vesnici Ameugny, vzdálené 1 km od Taizé, žijí od r. 1966 sestry z mezinárodní katolické komunity sv. Ondřeje. Pomáhají bratrům s organizací pobytů mladých lidí, s přednáškami i duchovními rozhovory. (KAŇOVÁ, S. 7)
[5] ŠTAMPACH, S. 335
[6] SCHUTZ, BOJAXHI, S. 50
[7] Taizé: Pouť důvěry na zemi, S. 10