Jídlo a čekání na něj

 Jeden z momentů, kdy se člověk může do plné míry přesvědčit o mohutné návštěvnosti Taizé, je čekání na výdej jídla. Fronty na jídlo, dlouhé při svátcích a mimořádných příležitostech až 600 metrů1, o tom vydávají názorné svědectví. Dav lidí čekající ve frontě však není dezorganizovaný, hulákající nebo nedočkavý, nemá nic společného s bezohlednou masou navzájem se předbíhajících lidí čekajících na fotbalové utkání. Představa zakládající se na takovéto zkušenosti s lidskou masou může v mnohých vyvolávat strach a pocit ohrožení. V Taizé ale ve frontě nikdo po nikom nešlape a tak není důvod se čehokoli obávat. Stačí se jen trochu osmělit a odpoutat od předsudků spojených s davem – jedná se v podstatě o jednu z dalších elementárních zkoušek důvěry.


Ve frontě na jídlo

Čekání na jídlo v Taizé pak nemusí být jen překvapivě svižným sunutím se dopředu k jedné z výdejních linek, v nichž pracují sehrané pracovní týmy z řad návštěvníků, připravení všem radostně popřát dobrou chuť a z ruky do ruky, zachovávajíce všechny hygienické předpisy, předat postupně vše potřebné k jídlu, jídlo samotné nevyjímaje. Čekání může být rovněž příležitost k rozhovoru s lidmi ve frontě kolem návštěvníka, k přemýšlení a možná i k osobní modlitbě. Ve frontě návštěvníkovi nic nebrání oslovit člověka čekajícího vedle něj a dát se s ním do řeči, pokud on sám jím není jako první osloven. Z čekání se tak může stát milé popovídání, které reflektuje polovina respondentů:

Musíme především mladým umožnit navazovat přátelství s křesťany jiných tradic. Jakkoli se mohou takové společné zkušenosti jevit jako nepatrné a okrajové, jsou skutečným krokem vpřed k větší jednotě mezi křesťany.2

Po obdržení jídla se člověk může jít posadit na jedno z mnoha víceúčelových míst, pod velké stany, nebo pod střechu. Místo židle poslouží lavice, kam se vejde víc lidí vedle sebe, místo stolu si návštěvník vystačí s vlastními koleny, na které si položí tác s jídlem. Skupiny lidí z jedné země si často zvyknou pravidelně stolovat na jednom konkrétním místě, kde tak člověk může vždy nalézt své známé, které třeba ztratil v davu. Nic mu ovšem nebrání v tom, aby si přisedl k někomu cizímu, se kterým se seznámil třeba ve frontě, a během jídla si s ním může víc popovídat. Jíst je možné také ve speciální místnosti v tichosti.


Čeští jedlíci

Volný čas pak respondenti dělili mezi své staré známé i nové kamarády, které v Taizé poznali; pro nezanedbatelnou menšinu byla významná rovněž samota:

Hned při první večeři po příjezdu do Taizé nelze od návštěvníka, zvláště pokud je tu vůbec poprvé ve svém životě, samozřejmě očekávat bleskové osmělení se a veplutí do komunikace s ostatními. Velmi volná synchronizace s rytmem života komunity a přijetí otevřenosti ostatních lidí vyžaduje čas3, který je proložen překonáváním řady elementárních předsudků a drobných zkoušek důvěry. Čas, který je v Taizé rozdělen třemi společnými modlitbami během dne. A může to být právě v modlitbě, kdy se nejrůznější hnutí zvoucí k překonání bariér v návštěvníkovi probudí a nabývají na síle.

1 SEITERICH in KUNTZ-VEIT, S. 167

2 KASPER, 2008, S. 66

3 „Vrůst návštěvníka do týdenního rytmu většinou trvá 2–3 dny.“ (WOLFGANG in KUNTZ-VEIT, S. 166; překlad autor) srov. „I v kostele bývají v prvních dnech mladí návštěvníci hlučnější, postupně ale utichají, jak se sžívají s během komunity. “ (JEAN-MARIE, S. 17; překlad autor)