Amatérský videozáznam modliteb v Taizé od jednoho německého návštěvníka. Správně by se ale v kostele natáčet nemělo- lidé s foťáky a kamerami ruší a přidělávají tak práci dobrovolníkům, kteří v kostele udržují ticho a pořádek. Neberte to tedy jako navádění k natáčení vlastních videí. :-)

Společná modlitba a její proměny

Jedním z nejdůležitějších vnitřních zdrojů obnovy je modlitba. Modlitba je aktem, při kterém vědomě a dobrovolně přicházíme do Boží přítomnosti, situace, ve které plně vyjadřujeme svojí identitu věřících. Když se modlíme, bezvýhradně se definujeme jako lidé, kteří nepřipouštějí, že mohou najít smysl sami v sobě, ale přicházejí k Bohu s otevřenýma rukama.1

Středobodem života v Taizé je společná modlitba ve velkém Kostele smíření. Zvou na ni hlasité zvony, umístěné ve vchodové bráně komunity, které se třikrát denně v předstihu rozeznívají a ráno tak fungují i jako budík pro návštěvníky komunity. Typickým znakem modlitby v Taizé jsou světově proslulé sady specifických křesťanských písní s opakujícím se jednoduchým textem, prokládané žalmem, krátkou četbou z Písma ve více jazycích a delším momentem ticha.2 Ticho při modlitbě označila většina respondentů jako pro modlitbu přínosné, někteří se případně potýkali s menšími obtížemi, než si na něj zvykli:

Ve čtvrtek večer je modlitba navíc proložena delším proslovem představeného komunity – tzv. „setkáním“. Proslov zpravidla vyzývá velmi autentickým způsobem – vycházeje z osobní zkušenosti bratra – k citlivosti návštěvníků vůči těm nejzranitelnějším a obrací pozornost k místům na zemi, kde lidé nejvíce trpí. V pátek večerní modlitba přechází v modlitbu u kříže, kdy má každý možnost přijít v zástupu k ležící dřevěné ikoně kříže, volné imitaci kříže sv. Františka, a jednoduchým gestem položení čela na Kříž složit svou důvěru, svá trápení i radosti v Krista. V sobotu večer následuje slavnost Kristova vzkříšení – slavnost světla, při které všichni v kostele zapalují svíčky, jako symbol nového života, důvěry a víry; celý prostor se rozzáří, včetně obličejů návštěvníků. V neděli ráno je sloužena eucharistická mše jako posila do dalšího všednodenního života návštěvníků, jako závěr uceleného týdenního „liturgického“ cyklu, který volně vyjadřuje dobu od narození až po zmrtvýchvstání Krista a pokračování jeho působení v církvi, připomínaje tak zkušenost prvních křesťanů.3

Drtivé většině respondentů dotazníku modlitba v Taizé plně vyhovovala; polovině stačila běžná modlitba a druhá polovina nevynechávala ani konfesijně specifické „nástavby“ modlitby – katolickou mši, která probíhá zpravidla ráno v přední části Kostela smíření a z níž je následně při ranní modlitbě distribuována katolická eucharistie katolíkům; a protestantskou bohoslužbu zpravidla v odpoledních hodinách.

Bratři operativně vycházejí vstříc výpravám s vlastními duchovními a umožňují jim slavit mše či bohoslužby pro všechny příslušníky dané konfese ve vyhrazenou dobu s úzkou návazností na společnou modlitbu. Zpravidla tak bývá konfesijní dělní rozmělněno a všichni se ohniskově schází na společných modlitbách.

V případě potřeby diskrétního rozhovoru na jakékoli téma jsou během večerní modlitby k dispozici někteří z bratří komunity. Polovina respondentů dotazníku rozhovor nevyužila, neboť necítila potřebu, čtvrtině rozhovor pomohl, 16 respondentů se ostýchalo, což implikuje jistou výtku bratrům, aby tuto možnost prezentovali ještě více v duchu „přátelského pozvání“ než je tomu nyní:

1 JOHN, 1997, S. 5

2 srov. KAŇOVÁ, S. 11

3 srov. KAŇOVÁ, S. 14