Ekumenismus vzájemného obohacování
Základní strukturou zkušenosti ekumeny je sdílení vlastní zkušenosti s jinými zkušenostmi s cílem větší společné zkušenosti.[1]
Vyvést ekumenismus ven ze slepých uliček je podle bratrů z Taizé a předsedy Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů, kardinála Kaspera, stejně jako podle hlasů ze Světové rady církví[2], možné jedině posílením procesu vzájemného obohacování církví na úrovni „obyčejných věřících“, kteří se často teologům zamýšlejícím se nad sjednocením církví ztráceli ze zřetele. Právě obyčejným věřícím je potřeba umožnit vzájemné poznávání a obohacování se aby se ekumenismus a smíření stal společnou životní zkušeností všech.
Vzájemné obohacování je rovněž integrální zkušeností Církve již od samého počátku, neboť církve, jako historické skutečnosti, pod vedením Ducha Svatého, přesahují od momentu svého vzniku sami sebe v pohybu vstříc eschatologické budoucnosti a naplnění v Božím království. Přesahování stávajících hranic církevní koinónie se projevuje v jejich otevřenosti a misii vůči světu, která je samé také ovlivňuje a obohacuje. Podobné reciprocity jako vůči světu je přitom přirozeně možné dosáhnout i při vzájemném sbližování různých církví a jejich členů, kteří jsou v tomto procesu současně dárci i obdarovanými. Ekumenismus vzájemného obohacení tedy není církvím cizí, jen je třeba ho přiměřeně rozšiřovat i na vztah k jiným církvím.[3]
Pro katolickou církev a církve, pro které je obtížné přistoupit ke sbližování a vzájemné legitimizaci na „úřední“ úrovni, se jeví model vzájemného obohacování navíc jako nejpřijatelnější a „nejbezpečnější“, neboť v něm církve zůstávají na první – dogmatický – pohled nadále svébytnými církvemi, současně se ale nepozorovaně, v subsidiárním procesu sbližování odehrávajícím se na nejnižší úrovni mezi věřícími, stávají církví jedinou – s vyhlídkou dostat se dál než „jen“ k vzájemnému „bezpečnému“ uznání.
Teologická reflexe pak musí k tomuto procesu obohacování přispívat spíše než ukvapenými, obavy budícími systémovými modely budoucího sjednocení, přetvářením stávajících protikladných církevních pozic ve zdroje obohacujícího napětí – což je úkol možná ještě složitější. Rovněž chybí dějiny propojenosti konfesí, jejich vzájemného ovlivňování, které by poukázaly na fakt, že „ve skutečnosti jsou existující historická pouta, která spolu jednotlivé konfese navázaly, mnohem silnější, než chce dogmatická sebeobhajoba a dogmaticky zbarvené historické vědomí jednotlivých konfesí skutečně mít.“[4]
Ekumenismus vzájemného obohacování, který se ptá po cestě vpřed k usmířené jednotě, a jemuž na srdci leží individuální zkušenost jednotlivých věřících, nazývá kardinál Kasper spirituálním ekumenismem. Za jeho představitele považuje zakladatele francouzské Ekumenické komunity bratří z Taizé – Rogera Schutze, který zdůrazňoval nutnost odpouštět a naslouchat druhým, jejichž tradice nás může něčemu novému naučit a vyzýval k tomu, abychom činili všechny kroky nezbytné pro přijetí našich bratrů bez toho, aby museli zapírat svou minulost.[5]
Společné přibližování se ke Kristu
Spirituální ekumenismus kalkuluje s faktem, že rozdíly mezi církvemi, v takovém stavu, v jakém jsou nyní, se nemusí v praxi projevovat jen v rozepřích, ale také v plodném napětí, které ústi ve vzájemné obohacování. Původcem tohoto obohacujícího napětí je Duch Svatý a důvodem k vzájemnému obohacování církví nemá být konfesijní kleptomanie, ale odhodlání církví blížit se ke společnému středu, k Ježíši Kristu.[6] Poněkud triviálně lze tento proces vzájemného přibližování ke Kristu graficky znázornit takto:
Obr. 2 Společné přibližování se ke Kristu
Jak je ze schématu evidentní, hlavní otázkou spirituálního ekumenismu není konverze ostatních do „naší“ církve, ale konverze všech, tedy celého světa, k Ježíši Kristu. Konverze ke Kristu přitom začíná u konkrétního věřícího a je spojena s individuálním pokáním a zkoumáním svědomí, na které musí být stejně tak připravené i společně ke Kristu konvergující církve. Posílit se přitom mohou nepopiratelným faktem, že jak se budou všichni blížit ke svému společnému středu, totiž k Ježíši Kristu, budou se blížit i k sobě navzájem. Tato myšlenka není cizí ani tradici, neboť vzájemné paralelní přibližování se k bližnímu i ke Kristu, který je středem kruhového modelu světa, po kterém se pohybují věřící, hájil již v 6. století sv. Dorotheus z Gazy.[7]
Sbližování církví a věřících v tomto modelu není cílem ekumenismu samo o sobě, ale „jen“ průvodním znakem přibližování se všech ke Kristu, jehož spása tu není jen pro „vlastní“ církev ale i církve ostatní a v posledku pro celý svět. Během přibližování církví k sobě navzájem nelze stanovovat přesné termíny organizačních změn – spíše je vhodné, z pozice jednotlivých věřících trpělivě přispívat do existující živé tradice vlastní církve i církví ostatních osobní zkušeností smíření ve společenstvích. Tato společná zkušenost se stane rozhodující součástí tradice zítřka, kterou tak otevře smíření většího rozsahu.[8]
Obr. 4 Jednota křesťanů dosažená přiblížením ke Kristu
Úskalí společného přibližování se ke Kristu
Společné přibližování bez racionálních implikací zohledňujících svět, jak jsem přesvědčen, v současnosti samo o sobě ale již nestačí. Domnívám se, že i přesto, že bylo (jak míní křesťané zdůrazňující neviditelnou církev) nebo bude (jak zdůrazňují ti, kteří si potrpí na struktury) křesťany dosaženo sblížení v jednotě naznačené procesem na obr. 3 a výsledkem na obr. 4 bude svět i nadále nazírat křesťany nejednotně a s nedůvěrou jako na tomto schématu:
Obr. 5 Pohled světa na „sblížené“ křesťany
Jak je to možné? Jednoduše proto, že svět preferuje pohled materiální – všímá si struktur, institucionalizace a konstituovaných elementů jednoty. Jednota, kterou budou moci rozlišit pouze křesťané svým duchovním zrakem, nebude pro svět viditelná, jak je patrné v pravé části obr. 6:
Obr. 6 Dvě dimenze jednoty – spirituální a strukturální
Aby svět viděl, že křesťané jsou skutečně jedno, bude nutné racionálně vyhodnotit potřebu a podobu struktury jednoty, nikoli se spokojit se stavem jednoty rozpoznatelným pouze křesťany samotnými (horní část obr. 6). Bude přitom zapotřebí klást zvýšenou pozornost, aby se křesťané, vycházejíc vstříc světu, nekompromitovali jeho kontroverzemi. Rovněž bude více než příhodné, využijí-li se již existující struktury.
Nebezpečný se také jeví přístup některých křesťanů, kteří jsou příliš ponořeni do struktur a na jednotu nahlížejí spíše jako svět sám (relevantní jsou pro ně souřadnice z dimenze instituční a strukturální obr. 6 a nikoli souřadnice spirituální), přičemž mohou na úkor „jednoty v církvi“ ze zřetele ztratit jednotu v Kristu, která je jednotou primární. Jednota v Kristu jako cíl spirituálního ekumenismu proto neztrácí nic na své naléhavosti, dříve nebo později ale bude muset být doprovázena rovněž strukturálními změnami, na které budou sblížení křesťané lépe připraveni – obava ze strukturálních změn proto není na místě.
Zkušenost společenství jako předpoklad jednoty
Duší spirituálního ekumenismu není teologická debata, ale ekumenismus odehrávající se už nyní mezi „obyčejnými“ věřícími, kteří se setkávají a navzájem se sdílejí ve společenstvích. „Společenství je prubířský kámen, rodící se v srdci každého křesťana, v tichu a lásce. Jeho počátek je právě nyní, uvnitř každé osoby.“[9]
Uskutečnění zkušenosti společenství, zkušenosti přátelského setkání, představuje z dlouhodobého hlediska fundamentální korektivní kontribuci tradicím církví. Korektivní zkušenost je možno učinit například při setkávání mládeže různých konfesí v Taizé, kterou rozebírám v druhé části své práce. Bez této zkušenosti společenství, ke které opatrně vyzývá rovněž katolický ekumenický direktář, se ekumenismus ztrácí v akademických debatách, jež se většina věřících nemůže zúčastnit, a kterým v posledku ani nerozumí. Přijetí akademických dohod se pak do církve nikdy nepromítne tak, jak by si autoři přáli. Otevřít ekumenický dialog lze podle Kaspera v současnosti jedině jeho prohlubováním na úrovni „běžného“ křesťana.[10]
Existuje ale stále přítomná obava, zda se následkem prohlubování ekumenického dialogu formou společenství s křesťany ostatních tradic, rozplyne identita partnerů v indiferentním vakuu. Křesťané se obávají, zda se při sbližování a usmiřování rozdílných církví nevytrácí něco zcela zásadního z jejich církevnosti.
[1] JASPERT in HANUŠ, S. 40
[2] ARAM, S. 42
[3] srov. KASPER, 2004, S. 4
[4] BENZ in JASPERT in HANUŠ, S. 17-18
[5] KASPER in KASPER, ALOIS, S. 4; srov. SCHUTZ, 1984, S. 64–65
[6] srov. Jan Pavel II. Ut unum sint, 15
[7] FRANCOIS, S. 3, 14
[8] srov. KASPER, 2004, S. 4
[9] SCHUTZ, 2006, S. 40–41; překlad autor
[10] srov. KASPER, 2004, S. 17