Jednota už nyní nebo až potom?

Dosažení jednoty „již nyní“ si kladou za cíl některé z ekumenických snah. Ekumenismus obecně představuje „uvědomělé a organizované snahy o spolupráci a sblížení křesťanských církví, jež se v minulosti rozdělily do útvarů navzájem odlišných svým učením, pojetím úřadu a svátosti.“[1] Ekumenismu přitom na srdci neleží nic jiného než oikúmené, tedy celý obydlený svět.

Ekumenismus má ústit v nenásilnou koinónizaci světa, v jeho láskyplné přijetí do království Kristova a v posledku i Božího: „(…) horizontem ekumenického hnutí je celá Boží ekumena, naděje na nové nebe a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost.“[2]

Ekumenický eschatologismus

Plné společenství a jednota (communio) mezi křesťanskými církvemi, byť může vypadat sebezázračněji, není nutně věcí eschatologickou. Eschatologickou plnost lze podle Pavlovské „královské“ interpretace, uvedené v předchozí kapitole, sice čekat od přicházejícího Božího království, nikoli však od království Kristova, které v sobě nese výzvu k jednotě dosažitelné již v tomto věku.[3]

Ekumenický eschatologismus přitom může pramenit nejen z přílišné konformity členů stávajících církví, ale také z nedostatečného rozlišení dialektiky mezi jednotou pozemskou a nebeskou: První jednotou je jednota „již“ pozemsky koinonicky uskutečnitelná v Kristově království, která vyzývá k akci všeobecného smíření, aby se přiblížilo království Boží a svět mohl uvěřit. Druhou jednotou je jednota eschatologická v nové zemi a novém nebi, odkázána na budoucnost a horizont naděje – na moment, „až“ se království Boží přiblíží a sjednotí s královstvím Kristovým.

Obě jednoty jsou navzájem komplementární – realizuje-li se jednota pozemská, přibližuje se současně i jednota eschatologická. Jednu nelze oddělovat od druhé, nebo jednu na úkor druhé upozaďovat. Příkladem takových negativních extrémů budiž radikální teologie osvobození, hledající království Boží výhradně „již“ na zemi, nebo víra striktně vertikalizovaná, čekající pasivně pouze na ono „až“ v nebeském ráji.

Aktivní realizace jednoty

Jednotu je žádoucí realizovat aktivně, ve svobodném ztotožnění se s naléhavou modlitbou samotného Ježíše, kterou vyslovil v klíčové „hodině Syna člověka“ (srov. Jan 17). V této dramatické chvíli Ježíšovi velmi záleželo na tom, aby apoštolové zůstali jedno; aby se po tom, co vbrzku uvidí, nerozutekli a nevrátili zpět k tomu, co nechali za sebou, když se ho vydali následovat. Jednota je natolik důležitá skutečnost, že ji Ježíš neodkazuje na víru, ale na samotné jméno Boží, které má věřící držet pohromadě (srov. Jan 17,11).[4] Jednota je tak důležitá, že bez ní svět nemůže poznávat Ježíše Krista a Boží lásku:

Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne. (Jan 17,22–23)

Jednota křesťanů navíc není záležitostí statické ideje, neboť se sám její předobraz – jednota Otce a Syna, na zemi projevil dynamicky, v životním zápase Ježíše Krista a v neustále obnovované harmonii dvou vůlí. Jednota křesťanů na zemi, která není uzavřenou a soběstačnou, ale svět k víře zvoucí, nemůže být realizována jinak než skrze růst ve víře a lásce. Je evidentní, že jednota, která je slávou Otce zjevenou světu, nebude křesťany docílena jinak, než za použití veškeré jejich lásky.[5]

Evangelia podávají zprávu, o jakou jednotu se jedná – není to platonizující nebo indiferentní jednota – jedná se o sociální jednotu, o společenství individuálních, svobodných lidských bytostí v lásce a v Duchu Svatém, které má na svět spásný a irénický vliv. Nelze přece popřít, že smíření, jehož vzorem a svědkem mohou být církve, přinese blaho celé lidské rodině – i kdybychom nehledali transcendentní výrazy, je zjevné, že svět jím bude „proměněn“. A je to právě kvůli světu, kvůli kterému je třeba o přibližování usmířené jednoty církví aktivně usilovat. Stav v jakém jsou církve nyní, byť může jejich členům vyhovovat, není vůči světu upřímný, stávající stav činí z Ducha Svatého rukojmího křesťanské pohodlnosti.

Popírat možnost plně pozemsky realizovat jednotu jako christocentrické společenství, ve kterém mezi lidmi panují podobné vztahy jako mezi Synem a Otcem, znamená zpochybňovat přání Ježíše Krista a jeho způsobilost k modlitbě. Je přece jen jedno království Kristovo, vnitřně nerozdělené, uskutečňující se ve světě, kde dává vzniknout koinónii nalézající ukotvení v institucionalizované realitě církve.

Kristovo království, které bude na konci času přijato do království Božího, má směřovat v jednotě pozemské vstříc jednotě eschatologické. Odkládání smíření a jednoty křesťanů, které nelze odtrhovat od církevní reality, do času eschatologického, tedy přiklánět se k „ekumenickému eschatologismu“, je proto omylem, který bývá dokonce některými autory interpretován jako příčina prolongace příchodu Božího království na zemi.[6]

Modely pro jednotu církve

Usilování o jednotu církví již nyní dostalo díky iniciativním teologům, kteří tuto otázku intenzivně promýšlí již bezmála jedno století, různé konkrétní podoby. Byly navrženy modely jednoty, které nabízely sjednocení církve v blízké nebo vzdálené budoucnosti. Diskuse nad nimi pak přinesla rozbor jejich výhod i nevýhod, odhalila míru jejich realizovatelnosti a poukázala na jistou nedostatečnost jakéhokoli a priori systémového řešení na poli usilování o sjednocení církví.

Panuje sice obecná shoda v tom, že budoucí jednota církví nemůže být jednotou unitárního typu, ale jednotou v usmířené diverzitě. Takovou jednotu si ale představují různé církve rozdílně a největší překážku pro jejich „sjednocení“ se na tom, co pro ně jednota vlastně znamená a jak by měla vypadat, představuje jejich rozdílné, někdy protichůdné vnitřní uspořádání a tradice: Vedle sebe nyní stojí katolická univerzální koncepce církve s Petrovým úřadem, východní autokefalita a protestantské národní církve, jejichž část, spolu s anglikánskou církví, uznává univerzální episkopální systém, jiná část se kloní k presbyterně-synodnímu, na lokální společenství orientovanému přístupu.[7] Přidalo se množství mladých pentekostálních církví a svobodných církví, které zejména v prvních generacích kladou důraz na spontaneitu bez nutnosti institucionalizované exprese církve.

Pro katolíky je jediná myslitelná jednota jednotou ve víře, svátostech a úřadu. Pro reformační církve je, podle čl. 7 Augsburského vyznání, dostatečným kritériem jednoty souhlas v učení evangelia a ve vysluhování svátostí. Takové kritérium umožňuje interpretovat požadavky na jednotu volněji než v případě církve katolické. Stačí vzájemná dohoda o fundamentálním významu evangelia, která nevylučuje různé pojetí úřadů i přítomnost někdy protichůdných vyznání víry. Podle této interpretace tak může být každá církev v eucharistickém a církevním společenství s druhou, zachovávaje přitom svou nezávislost a vlastní struktury. Takové spojení ale pak často postrádá navenek viditelně prožívanou jednotou a je obtížně přijatelné jinými tradicemi.[8]

Jednotu církve v pravoslavném pojetí garantuje tradice prvních sedmi staletí, apoštolská víra, eucharistie a úřad. Církev se v pravoslaví uskutečňuje jako vysoce samostatná místní církev (eparchie) v čele s biskupem v apoštolské sukcesi, který je ve společenství s biskupy ostatními. Pravoslaví ale, na rozdíl od katolictví, neusiluje o jednotnou církev jako univerzální strukturu.[9] Katolictví na rozdíl od pravoslaví nelpí výslovně na tradici prvních sedmi staletí a více zdůrazňuje viditelnou univerzální jednotu církve, které se dosahuje prostřednictvím biskupů a jejich společenství s biskupem Římským.[10]

A byť jsou si ve víře a svátostech pravoslavné církve s katolickou církví velmi blízké, vykazují velké rozdíly kulturní povahy, které způsobují komunikační problémy: Pravoslavné církve nezakusily osvícenectví a západní odluku státu od církve. Jsou poznamenány padesáti i více lety komunistické totality a po pádu komunismu nyní poprvé zakoušejí skutečnou politickou svobodu – svobodu od byzantských vládců, osmanského impéria, carů, a komunismu. Pád komunistických režimů ve východní Evropě, spojený s navracením majetku i veřejného prostoru východním církvím sjednoceným s Římem, navíc rozjitřil vztahy mezi pravoslavnými církvemi a římskokatolickou církví. V dialogu obou církví také stále znovu vystupuje do popředí provokativní otázka papežského primátu, který pravoslavným církvím stále připomíná usurpování moci.[11]

„Západní ekumenismu“ navíc bývá východními církvemi označován za povrchní a někteří teologové vidí pozici východu s jeho kontraproduktivními ale upřímnými „neekumenickými vizemi“ jako plně oprávněnou.[12]

Existuje tedy více než jedno pojetí jednoty církví a zdá se, že je ekumenismus v současnosti ztracen kdesi ve slepých uličkách církevních hierarchií, v nánosech vzájemně nekompatibilních tradic. Myšlenka založení nové, společné církve na zelené louce, která by nebyla zatížena nekompatibilitou tradic, nepřipadá v úvahu, neboť dosavadní kontinuitu, nelze obětovat v zájmu dosažení ukvapené jednoty, stejně tak není možné partnerům vnucovat vlastní model jednoty jako ten nejlepší. Existuje pro ekumenismus tedy ještě cesta? Je dnes vůbec možné překlenout rozdíly v protichůdných organizačních strukturách církví, které často vznikaly jako vymezení jedné církve proti druhé, a zavést církve k viditelné a usmířené jednotě?

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
  • Jednota už nyní nebo až potom?
  • Ekumenismus vzájemného obohacování
  • Problém nevyjasněných identit a příliš velkých diverzit
  • Identita v jednotě – příklad bratra Rogera z Taizé
  • Prozatímní cíl: Společné setkání u stolu Páně
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura