Boží království jako Ježíšova mise

V době Ježíše Krista byly mezi Židy zastoupeny tři typy do jisté míry komplementárních pohledů na království Boží, které se navzájem mísily: národně politický, apokalyptický a etický. Národně politická očekávání se pojila s osvobozením Židovského národa od politického útlaku a inklinovala ke schvalování použití vojenské síly, apokalyptika oproti tomu očekávala příchod království spíše pasivně a slibovala si od něj totální proměnu světa, případně předznamenanou dramatickým soubojem světla s tmou, etický princip byl blízký zákonictví – království Boží se mělo přiblížit dodržováním předpisů, nebo inspirací od Boha vzešlých v modlitbě. Představa mesiáše pak podléhala optice těchto pohledů: mesiáš měl být jednou politickým vůdcem či vojevůdcem, podruhé nositel nebeského řadu, potřetí někým, kdo dokonale splní všechny předpisy. Není se čemu divit, že tolik úkolů někdy vyžadovalo dokonce mesiáše dva – jednoho královského a druhého kněžského.[1]

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat, ani neřeknou: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘. Neboť hle, Boží království je mezi vámi.“ (Lk 17:20;21)

Ježíš během svého veřejného působení očišťuje poselství o království Božím, a tím i svou roli mesiáše-krále, od neadekvátních představ jeho současníků. Univerzalitu staví nad nacionalitu a mír nad násilí.[2] Svědectví o Božím království podává nejen v podobenstvích, vybízejících k obrácení posluchačů – ke korekci jejich předsudků, ale v posledku i prostřednictvím svého vlastního života: Ježíš zůstává „svému“ království věrný až na kříž tím, že jedná vždy v souladu s vůlí svého Otce.

Sociální dimenze Božího království

Ježíš během svého veřejného působení – ke všeobecnému zmatku a zklamání teologů – kráčí po tenké linii a neprezentuje jasný koncept Božího království, který by se zařadil bok po boku k ostatním dobovým představám a byl okamžitě vytržen a zneužit nedočkavými zájmovými skupinami. Existujících představ se sice dotýká – v Ježíšových exorcismech lze vysledovat podobnost s apokalyptickým soubojem světla s tmou[3] a v jeho parenetických poučeních zase návody ke správnému jednání – nekanonizuje ale ani jeden z těchto pohledu jako pro Boží království definující. Sám místo toho klade důraz především na průvodní znaky království Božího, které lze zažít a na kterých se lze přičinit již nyní, na tomto světě.

Ježíš soustředí pozornost svých posluchačů na sociální dimenzi Božího království, na jeho projevy v přítomnosti, v běžných lidských životech a sám implicitně potvrzuje svou roli krále, jehož tradiční úlohou bylo zajišťovat harmonii a spravedlnost ve společnosti. Spravedlnost v židovském pojetí totiž neznamená jen vykonávání soudní moci, ale rovněž péči o chudé, sirotky a vdovy – což jsou kritéria, která Ježíš naplňuje do krajnosti. Ježíš je ideální král, je garantem i obhájcem spravedlnosti, která se prakticky projevuje skutky milosrdenství pro ty nejchudší a bezmocné (srov. Žalm 72).[4]

Předznamenání sociální dimenze království Božího v oblasti pozemské spravedlnosti najdeme ve starozákonním konceptu jubilejního roku (srov. Lev 25), který bývá považován za nikdy nerealizovaný utopický ideál židovského egalitarizmu.[5] Během jubilejního roku, který byl ohlašován troubením na beránčí roh pravidelně každých 50 let, se měly odpustit všechny dluhy, propustit dlužní otroci a navrátit všechen majetek původním vlastníkům. Jednalo se o velký sabat, jednou za 7 krát 7 let (doplněno jedním rokem do plnosti). Od mesiáše se pak očekávalo, že ohlásí velký jubilejní rok Hospodinův (srov. Iz 52, 7-10), což Ježíš de facto činí – a to včetně podtrhnutí sociální dimenze: propouštění zajatců – proklamací v Lukášově evangeliu:

Pánův Duch je nade mnou, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok. (Lk 4, 18;19)

Aby se sociální a obecně „pozemský“ přesah království Božího neztrácel z horizontu na úkor apokalyptických představ nebo jednostranných ukvapených realizací království na zemi, je vhodné navázat na recepci Božího království, kterou ve svých listech prezentuje apoštol Pavel.

3.1.2 Pavlova systematizace Božího království

Pavel si jako jediný novozákonní autor troufá definovat Boží království a činí tak vskutku „koinónicky“: „Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.“ (Řím 14,17) Spravedlnost přitom nutně nepoukazuje na poslední soud, ale ke spravedlnosti jako záležitosti spravedlivých mezilidských vztahů, zejména k těm opovrhovaným. Pokoj rovněž nepředstavuje jen vnitřní stav věřícího, ale stejně tak i absenci války, přítomnost zdravých mezilidských vztahů, ve kterých se lidé mohou radovat.[6]

Podle Pavla je Boží království díky Kristově oběti přítomno již nyní na zemi mezi námi v podobě království Kristova, které bude v poslední čas, v „době žní“ přijato do eschatologického království Božího (srov. 1Kor 15,24). Přičemž onen realizovaný obraz Božího království má být zřetelně patrný ve společenství křesťanů, v Kristově království.

Potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. (1Kor 15,24)

Pavlova „královská systematizace“ pravděpodobně navazuje na starší židovskou tradici a nabízí velmi přijatelnou harmonizaci reflektující skutečnost, že „království Boží je zároveň přítomné i budoucí; je jistotou i předmětem touhy a naděje, je darem i závazkem.“[7] Apoštol Pavel neškrtá ono „až na konci věků“ typické pro eschatologii, a současně nabízí i uspokojivé „už“ v Kristově království, když se ve svých epištolách (srov. Kol 1,13; Ef 5,5; 1Kor 15,24)[8] nechává inspirovat menšinovými před-apokalyptickými představám Židů, kteří očekávali blažené období panující mezi prvním a druhým příchodem Mesiáše.

Pavel tento časoprostor, netrpělivci mylně vymezovaný jako konkrétní lhůta trvající 1000 let (milenarismus, chiliasmus), vyplňuje právě působením království Kristova[9], které bude nakonec Synem svobodně – nikoli z povinnosti, která by implikovala subordinacionismus – odevzdáno Bohu Otci: „Toho dne bude reálný svět identický se světem, jak si jej Bůh přeje.“[10]

Pavel tak nabízí zajímavou primárně eschatologickou kostru, a byť z ní kvůli helénskému světu v některých epištolách operativně slevuje, lze ji velmi dobře rozvinout pro základní systematizaci vztahu mezi královstvím Božím, koinónii, církví a světem:

Z vůle Boha Otce nalézá království Boží[11] na zemi prozatímní obraz v království Kristově, které se v plnosti projevuje především, ne však výlučně, v těle Kristově – tedy v církvi[12] a jejích údech – věřících. Úzkostlivě střežené hranice instituce církve ale nejsou totožné s neviditelnými hranicemi působení království Kristova, které je přesahující ryzí koinónii a rovněž by se dalo nazvat neviditelnou církví. Království Kristovo působí kdekoli lze nalézt ohleduplné lidské společenství, kdekoli lidé, podobajíce se údům těla Kristova, sdílejí společný úděl s trpícími. Království Kristovo, jako trvale expandující pozemský obraz království Božího, sice přesahuje hranice církve, současně ale přitahuje všechen lid Duchem Svatým do existujících explicitně křesťanských koinónii – tedy církví, ve kterých již dříve externě žité koinónické rysy mohou dospět k větší plnosti díky výraznějšímu napojeni na Krista.

Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo (zůstává ve mně) a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jan 15,5)

Působení Kristova království, mezi jehož klíčové projevy patří právě s církví provázaná koinónie, která je nejen mostem církve do světa ale také mostem po kterém může váhavý svět přejít do Božího království, svět obvykle velmi obtížně rozpoznává jako předznamenání a pozvánku do přibližujícího se Božího království. Bůh si nepotrpí na autorská práva, vstupuje do světa „zespodu“ skrze nepatrné a slabé, aby svět neohromil a lidem ponechal svobodu rozhodnout se pro něj. Svědectví o svém království přenechává Synu a církvi, kterou Duch Svatý všemu potřebnému učí, aniž by ji vytrhoval ze světa a jeho skandálů.[13]

Království Kristovo je spíše než hlasitému tlampači podobno zloději, který přišel nečekaně a loupí temnotu za temnotou, aby skrze uvolněné místo nechal zářit světlo Božího království do světa. V Božím království není prostoru pro líbivou bombastičnost, která všechny ohromí a donutí svět uvěřit: „Mesiáš je vládce pokoje, chudý a prostý král, který zbuduje panství pokoje od moře k moři. Pokoj je přitom nastolován diskrétně, jako kvas.“[14] A svět, metaforicky řečeno, tak často, spíše než aby přicházející panství pokoje přijímal, se vší vehemencí pracuje na tom, aby zůstal vůči jeho projevům slepý. Ruku na oči mu navíc občas přikládají i představitelé církví, kteří šíření království nechtěně sabotují z nejrůznějších malicherných důvodů.

 

[1] FUELLENBACH, S. 53

[2] FUELLENBACH, S. 67

[3] srov. FUELLENBYCH, S. 36

[4] JOHN, 2007, S. 25

[5] FUELLENBACH, S. 52

[6] srov. FUELLENBACH, S. 155–173

[7] NOVOTNÝ, S. 351, heslo: království boží;

[8] Listy Efezským a Koloským, řadící se mezi tzv. „deuteropaulina“ – listy u nichž nepanuje shoda v oblasti Pavlova autorství, navíc rozvíjejí eklesiologické učení o kosmickém tělu Kristovu a jeho údech – věřících. (FILIPI, 2000, S. 46–47)

[9] „Království Boží u Pavla označovalo konečný cíl cest Božích, konečnou dokonalost, plnost věčnosti, kdežto království Kristovo přípravný a předběžný stupeň mezi jeho vzkříšením a druhým příchodem.“ (NOVOTNÝ, S. 351, heslo: království Boží)

[10] JOHN, 1997, S. 20

[11] „Kde se království Boží nachází? Z vize v Dan 7, která byla převzata do Nového zákona, je patrné, že království je původně u „Věkovitého“, nebeského Otce, a když přichází, znamená to, že sestupuje dolů na zemi. Království tedy ve svém plném, konečném uskutečnění představuje realitu tohoto světa, ačkoliv jeho počátky jsou transcendentní. Tento pohled není mezi křesťany většinový, protože mnozí z nich království ztotožňují s nebem a chápou ho jako individuální a kolektivní cíl dosažený ve chvíli naší smrti.“ (VIVIANO, S. 23)

[12] „Druhý vatikánský koncil mluví o církvi jako o svátostném znamení a nástroji vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen Gentium, čl. 1 in Dokumenty II. vatikánského koncilu)

[13] srov. JOHN, 2009, S. 4–5

[14] KAPLAN, čl. 27; srov. Iz 9,5; Zach 9,9–10; Mt 13,33