Koinónia ve starověkém Řecku
Koinónia – život ve společenství, byl odjakživa vnímán jako podmínka skutečného lidství.[1]
Společenský život horních vrstev starověké řecké společnosti (zdroj obrázku)
Podobně jako množství dalších řeckých pojmů, patří i koinónia mezi ty, jejichž obsah se prohluboval s tím, jak jej novozákonní autoři používali při zachycení radostné zvěsti. Koinónia označuje v evangeliích i dřívějších řecky psaných literárních dílech „společenství“ jak v oblasti materiální a materiálně-duchovní, tak i ryze duchovní.
Ti, o nichž se říká, že jsou v koinónii, mají společný podíl např. na obchodování nebo práci – tedy na materiální skutečnosti. V Lukášově evangeliu se lze setkat s jejím použitím právě v tomto smyslu „spolupracovnictví“ (tovaryšství), když spolu budoucí Ježíšovi učedníci loví ryby (srov. Lk 5,7; 5,10). Rovněž apoštol Pavel užívá v listě Galatským termínu koinónia pro označení dohody o spolupráci mezi apoštoly (srov. Gal 2,9).[2]
V materiálně-duchovním kontextu označovala koinónia silné přátelství, nebo intimní vztah s důrazem na duchovní i tělesnou jednotu partnerů v něm žijícím. Šlo tedy zejména o manželství, prodchnuté rodinnou láskou (storgé), ve kterém vládlo sdílení duchovních i materiálních statků. Koinónia mohla ale stejně tak představovat sdílení celospolečenské materiální či ideologické povahy za účelem údržby a rozvoje řecké politické obce jako celku navzájem provázaných částí.[3]
Sdílení materiálních statků[4], ke kterému evangelisté (a v epištolách speciálně pak apoštol Pavel) vyzývají, je přitom Novým zákonem rozšířeno z úzkého okruhu příslušníků jedné obce na širší lidské společenství, přičemž nelze zanedbávat ani jeho velký misijní potenciál (srov. 2Kor 9,13; Žid 13,16). Koinónia je na těchto místech překládána jako sbírka[5]. Jinde, kde představuje intimně-duchovní rozměr, narazíme např. na společenství Ducha svatého (srov. 2Kor 13,13).
V posledku mohla koinónia provázená posvátnými hody i sexuálními kultickými praktikami představovat v řecko-římském světě také ryze duchovní společenství účastníků těchto hostin s bohy reprezentovanými svými sochami.[6] Cílem antických i některých současných východních mystiků pak bylo překonat toto „nedostačující“ společenství s bohy docílením jednolité, beztvaré unie.[7] Není se čemu divit, že právě duchovní význam koinónie je ze všech jejích ostatních významů v Novém zákoně daleko nejvýrazněji přeznačen. A to na spásně-dějinné společenství s Ježíšem Kristem a Bohem Otcem v Duchu Svatém, které zakoušejí apoštolové, a rádi by do něj prostřednictvím zvěstování pozvali i ostatní (srov. 1J 1,3).
[1] SAGOVSKY, 2000, S. 6; překlad autor
[2] srov. NOVOTNÝ, S. 515, heslo: obecenství;
[3] srov. HAUCK in BROMILEY, S. 794–796
[4] Sdílení majetku mezi ranými křesťany bylo ve 20. století obzvláště zapotřebí blíže vysvětlit, neboť čelilo zjednodušujícím marxistickým interpretacím. Hauck proto ve svém rozsáhlém příspěvku o koinónii v Kittelově teologickém slovníku, z něhož čerpá většina prací o koinónii jako z primárního zdroje, věnuje mnoho prostoru antickým postojům k soukromému vlastnictví:
Oproti ostatním soudobým civilizacím „objevili“ Řekové individualitu jedince se soukromým životem i právy a povinnostmi vůči obci. Prosperita a svobodný prostor soukromého života, stojící na prací otroků, dal vzniknout soukromému vlastnictví, které bylo zdrojem napětí v obci. Celá antická filozofie, činící si ambici být obci prospěšná, proto vidí soukromý majetek jako zlo: Pythagoras chtěl po členech obce, aby dali svůj osobní majetek k dispozici ke společnému užívání – uspěl pouze u svých učedníků. Platón by rád soukromý majetek zrušil úplně, u Cyniků se vyskytly i neúspěšné pokusy sdílet manželky a děti. Aristoteles je realističtější – pokouší se regulovat dopady soukromého vlastnictví etikou… Filón Alexandrijský i Josephus proto v době Ježíšově z pozice helenizovaného světa vysoce oceňují komunity Esejců (ty existovaly pravděpodobně ještě ve 2. st. po Kr.) pro jejich sdílení majetku. Rovněž helénista Lukáš (srov. Sk 2,44; 4,34; 5,1) opěvuje sdílení majetku mezi křesťany, do kterého dle Haucka projikuje řecké vzorce myšlení. Lukáš je přesvědčen, že to, po čem celý (řecký filozoficko-materialistický) svět toužil, bylo dosaženo v křesťanském společenství. Hauck přitom zdůrazňuje, že křesťané žijící v (parochiální) obci (křesťanská většina) nikdy nesdíleli svůj majetek na základě konstituovaných pravidel (nešlo o formu komunismu), ale na základě spontánní štědrosti pramenící z vědomí vzájemné sounáležitosti v Duchu Svatém. (HAUCK in BROMILEY, S. 794–796)
[5] srov. FILIPI, 1991, S. 45
[6] Platón i Epiktétus pochopitelně nezřízené kultické praktiky kritizují, vidí v nich jak zastírání pravdy, tak možné ohrožení stability obce. Společenství s bohem (ať už jako s veskrze statickým tvůrcem idejí) je ale i pro ně cílem náboženství, chtějí ho nicméně dosahovat kultivovanější (filozofickou) cestou. (HAUCK in BROMILEY, S. 800)
[7] BARCLAY, S. 173–174, heslo: koinónia;