Nové společenství, z jehož zřetele se bližní nikdy nevytrácí
Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána. (1Kor 1,9)
Zamyslíme-li se – na pozadí výše probrané problematiky společenství ve Starém zákoně – v čem je Nový zákon skutečně novým, nelze než dospět ke zjištění, že ona novost spočívá především v otevření judaismu do té doby víceméně zapovězené vztahové vertikály:
Nový zákon podává zprávu o tom, že již na této zemi existuje možnost mít vztah a společenství s Bohem. V osobě Syna Božího – Ježíše Krista, který nazývá své učedníky přáteli[1] (srov. Jan 15,15) a dává jim poznat své jméno a lásku (srov. Jan 17,26), přestává být Bůh vzdálený, ale lze o něm propříště prohlásit, že je s námi – Immanuel (srov. Iz 7, 14). Ježíšovo veřejné působení, které má charakter univerzálního pozvání všech lidí do přátelského osobního vztahu s ním a jeho Otcem (srov. Ef 3,6), pak legitimizuje používání koinónie nově i pro označení vztahu mezi Abrahámovým Bohem a člověkem.
Lid Nového zákona je lidem na základě těla a krve Kristovy; jedině z tohoto středu se stává lidem. Jen proto se může nazývat „Božím lidem“, jelikož společenstvím s Kristem si otevírá vztah k Bohu, který člověk sám od sebe nemůže vybudovat.[2]
„Evangelium přináší svědectví o tom, že to, co je nad světem, chce být ve společenství s tímto světem.“[3] Evangelijní průlom, spočívající v otevření možnosti mít společenství s Bohem prostřednictvím[4] Ježíše Krista, naštěstí nezůstává uvězněn jen ve své vertikalitě (to by ostatně pro helénské myšlení nebylo novinkou), ale zásadně obohacuje i mezilidskou rovinu s níž kráčí ruku v ruce: Bůh chce být ve společenství s tímto světem a s lidmi a to tak, že do světa sestupuje. Vztah člověka k Bohu a k bližnímu se díky Božímu sestoupení nivelizuje, vyrovnává – láska k Bohu nalézá praktické uplatnění v lásce k bližnímu a naopak. Ježíšem umožněné a zvěstované společenství s Bohem se stává proměněným společenstvím mezi lidmi.
Kdybychom si tak stále připomínali, že Ježíš je comumunio – společenství. Nepřišel na zem, aby založil další náboženství, ale aby všem nabídl společenství s Bohem. Jeho učedníci jsou povoláni k tomu být pokorným kvasem důvěry a míru uvnitř lidské rodiny. Pokud je společenství mezi křesťany životem a ne teorií, vyzařuje naději a může napomoci při hledání světového míru.[5]
To, že Ježíš učinil paralelně nové společenství nejen mezi lidmi a Bohem, ale i mezi lidmi navzájem, je nesporné – žádost učedníků o naučení modlitby (srov. Lk 11,1) reflektuje jejich vědomí, že z nich Ježíš učinil nové společenství. Vlastní modlitební řád je totiž u okolních náboženských skupin podstatným znamením jejich společenství.[6] Křesťané se pak v modlitbě Otčenáš modlí, aby se posvětilo Boží jméno, jehož jsou sami nositeli, přičemž „znakem toho, že nesou Boží jméno, je společenství, které mezi nimi existuje, společenství zakořeněné v Bohu.“[7] Toto společenství má tedy niternou vazbu na Boží jméno a Bůh v osobě Ježíše Krista podstatně definuje jeho podobu:
Ježíš ví, jaký je jeho Otec, neboť ho zná a je s ním v osobním vztahu, toto poznání Boha a jeho vůle se promítá do Ježíšova milosrdného jednání, k jehož napodobování zve své přátele (srov. Mt 9,13) – neboť tak poznají skrze něho i Otce: „Jedině proto, že se Syn Boží stal člověkem, že je prostředníkem, je pravý vztah k němu dán následováním.“[8] Společenství, které na zemi otevřel Ježíš Kristus, je tedy fundamentálně spojeno s jeho následováním. Toto následování, chce-li být autentické, nekončí v egoistickém sebe-zbožštění posluchače radostné zvěsti, ale směřuje k prožívání koinónie ve vztazích nové kvality s ostatními lidmi. K prožívání koinónie tak, jak ji prožíval sám Ježíš.
Prosím, aby se společenství tvé víry projevilo v poznání všeho dobrého, jež je v nás pro Krista. (Filemon 1,6)
Ježíš, jako cele Bůh i cele člověk, navazoval mezilidské vztahy, kterých se plně a zodpovědně účastnil, uzdravoval je a obohacoval – stejně tak mají činit i jeho následovníci. Držet se vzoru Ježíše Krista znamená být „v něm“. „Skrze něj“ je pak možno přicházet k Otci a mít s ním společenství (srov. Jan 14, 6), z kteréhožto zřetele se bližní nikdy nevytrácí. To je novozákonní koinónia, neprodlévající sama v sobě, nýbrž připravena k činu, budující a uzdravující celé lidské společenství.
[1] „Philia“ – přátelství je podle některých autorů klíčový prvek umožňující život ve společenství. Ježíšova otázka na Petra, zda ho miluje (srov. Jan 21,15), je interpretována jako otázka po společném „přátelském“ a „spolupracovnickém“ zájmu na království Božím. (MEILAENDER, S. 49)
[2] RATZINGER, S. 18
[3] BONHOEFFER, S. 12
[4] Ježíšovo prostřednictví akcentuje zejm. apoštol Pavel, který se tak částečně přidržuje židovské představy, že s Bohem nelze mít přímý bezprostřední vztah. Charakter zprostředkovaného vztahu s Bohem v osobě Ježíše Krista, ovšem není ochuzený – vzhledem k tomu, že je Ježíš Božím Synem, je tento vztah plnohodnotně osobní. (srov. CHILD, S. 356)
[5] SCHUTZ, 2006, S. 39; překlad autor
[6] RATZINGER, S. 15
[7] JOHN, 1997, S. 20
[8] BONHOEFFER, S. 34–35