Společenství se Synem a Otcem
Tím, kdo do společenství zve a povolává, je Syn, a jestliže člověk ve Starém zákoně výjimečně vystupuje – byť je tato představa, jak bylo výše nastíněno, spíše potlačovaná – jako společník Boží, pozici Syna Božího si ale žádný jednotlivec nedovoluje nárokovat. Tento titul patří andělům (srov. Gn 6,2; Job 1,6) nebo lidu Izraele jako celku (srov. Ex 4,22). Výjimečně židovským králům, u nichž podtrhuje jejich roli Božích náměstků a ve zcela speciálním významu očekávanému mesiáši (srov. Žalm 2,7).
„Čistého“, kultického (a královského) mesiáše splňujícího doslovně všechny (ne vždy kompatibilní) literární požadavky, by střední proudy judaismu v době Ježíšově pravděpodobně ještě akceptovaly. Syna Božího, který současně vyhledává společenství nečistých lidí a činí „nezřízené“ zázraky, ale nebylo možno propustit pečlivě vystavěným starozákonním mechanismem ochrany posvátna a i ten nakonec sehrál roli při jeho odsouzení (srov. Jan 18,22).
Problematické ostatně není jen být Synem Božím, ale rovněž samo Boží otcovství – člověk má ve Starém zákoně k Bohu spíše daleko a musí ho hledat, sám Bůh je pak popisován s velkou mírou posvátné distance, kterou islám později ještě více akcentuje.[1] Bůh je ve Starém zákoně jen zřídkakdy jmenován otcem, což je označení, „které vyjadřuje vztah těsné blízkosti mezi Bohem a lidmi, které je sice v židovských písmech příležitostně používáno, ale vždy s jistou zdrženlivostí a téměř nikdy v přímém oslovení.“[2]
A já (Hospodin) si říkal: Jak rád bych tě zařadil mezi syny a dal ti výbornou zemi, nádherné dědictví zástupů národů! Říkal jsem si, že mě budeš nazývat: Můj otče, a nebudeš se ode mě odvracet. (Jer 3,19)
Blízkost mezi Izraelem a jeho Bohem, byť sebevíce naznačovanou, stejně tak jako nejasné kontury společenství Řeků s jejich svévolnými bohy, zásadně postihuje až spásně-dějinná korekce v evangelijní zvěsti.[3]
Společenství jako hrozba znečištění i prostředek jeho negace
Judaismus byl kromě pečlivé ochrany posvátna zatížen také rozšířenou orientální představou, že společenstvím s něčím nebo někým, kdo je kulticko-sociální percepcí vyhodnocen jako „špatný“ – nečistý, přechází nečistota se sociálními dopady na toho, který se této koinónie „dopustil“.
Opět se jedná o mechanismus pro přežití lidského společenství a kultury do jisté míry nezbytný, jehož provizorní charakter nelze přehlížet a jehož aplikace nelze absurdně přehánět. Domnívám se, že je jím reflektován – i když poněkud zmatenou, pověrčivou formou – fakt, že člověk je jako bytost společenská zároveň ve společenství zranitelným. Na jeho identitu a identitu jeho společenství útočí vnější vlivy, kterým ne vždy rozumí, vyhodnocuje je jako cizí a ohrožující, zároveň však tajemně přitažlivé, a chce se jim bránit. Principy ochrany lidského společenství prostřednictvím sociálního vyloučení odborně rozpracovala teorie etiketizace[4] a dodnes zaznívají v onom nepříliš efektivním rodičovském varování: „Dávej si pozor, s kým se stýkáš.“
V době Ježíše Krista byla otevřenost židovské společnosti tomu „odlišnému“, po zkušenostech národa s násilnou migrací a opakovanými mocenskými importy cizích kultů, posunuta spíše do polohy rigidního názoru: „Dávej si pozor na hříšníka, který číhá na každém rohu.“ Koinónia – společenství s druhým, mohla být daleko častěji něčím nechtěným, před čím musel být člověk ostražitě na pozoru – takřka trestným činem, vedoucím k sociálnímu propadu několikanásobně zhoubnějšímu, než dnes může způsobit pomluva šířená na malém městě. Uvažme, jak svatokrádežně pak tedy muselo působit, když ten, který byl rozpačitě pokládán za Syna Božího, jedl a pil ve společenství hříšníků a současně proklamoval, že tyto jeho skutky dosvědčují jeho poslání od Otce (srov. Jan 5,36).
Ježíš přece svým společenstvím s hříšníky de-facto přenáší jejich „nečistotu“, jejich hřích, na sebe, a co víc – nejen na sebe, ale i na svého Otce, neboť ten s ním je rovněž v koinónii. U Otce ani Syna nicméně jakákoli, ať sociálně-kulticky vykonstruovaná, nebo „skutečná nečistota“, nemá místo – ztrácí všechny předpoklady pro svou existenci – neboť Bůh Otec ani Syn nebo Duch Svatý jednoduše nemohou být nečistí (srov. Mk 3,28–29) – kdo by toto tvrdil, rouhá se par excelence.
Lze se tedy právem domnívat, že hřích je rušen právě skrze společenství s Ježíšem Kristem a koinónia s ním tak sehrává důležitou roli nástroje spásy a odpuštění. Společenství s Ježíšem Kristem je žádoucí stav člověka i lidstva, kterému se tak otevírá narovnané společenství s Bohem. Fakt, že je to nakonec samo lidské společenství v modu beztvaré davovosti, které Ježíše identifikuje jako „hříšníka“ a ukřižuje ho, jen dotvrzuje ad absurdum reálnost a autenticitu Ježíšovy nabídky kvalitativně jiného a nového společenství.
Ježíši Kriste, narozený jako chudý mezi chudými, nepřišel jsi soudit ani jednoho z Božích maličkých, ale proto, aby si nám narovnal cestu ke společenství s Bohem.[5]
Je tedy fascinující sledovat, kterak proklamace, že Ježíš Kristus snímá hříchy světa, nalézá svůj (před)obraz i v ryze praktické rovině sdílení (a tím pádem i zrušení) hříchu prostřednictvím společenství s hříšníky, kterého se Ježíš hojně „dopouštěl“ za svého pozemského života. Společenství s hříšníky za účelem jejich spasení, jako Boží vůle, kterou Ježíš touží plnit, se projevuje také v nezbytnosti jeho křtu, který podstupuje a stává se tak plně součástí začátku proměny celé lidské rodiny – Ježíš tak stojí na počátku (nového) stvoření.
[1] REILLY, S. 133
[2] JOHN, 1997, S. 9
[3] NOVOTNÝ, S. 515, heslo: obecenství;
[4] Za zakladatele teorie etiketizace (labelling theory) je považován Americký sociolog Howard Becker, který tento sociálně-psychologický koncept poprvé nastínil v knize Outsiders (1963). Teorie etiketizace si všímá, jak je lidská skupina schopna, i na základě omylu nebo iracionálního konstruktu, ze svého středu vylučovat nekonformní podskupinu nebo jedince, kterému pak zůstává obtížně odstranitelná nálepka (labell) sociální nepřizpůsobivosti jevící známky „nakažlivosti“.
[5] SCHUTZ, Lesezeichen Kalender 2010; překlad autor