Koinónia v Taizé a její fundamenty

Nemá smysl vykládat lidem o společenství, pokud jim neukážeme místo, kde je společenství skutečně žito – „přijďte a podívejte se.“ Na místo, kde jsou lidé přijímání takoví, jací jsou, aniž by je kdokoli soudil; nikdo není dotazován na svůj doktrinální pas; ačkoli není utajován fakt, že jsou tu všichni shromážděni kolem Krista, a v něm. „Já jsem cesta“, praví Ježíš – cesta vedoucí dopředu pro ty, kdo o ní stojí.[1]

Dříve než nastíním konkrétní pastorační momenty, které jsem v Ekumenické komunitě bratří z Taizé identifikoval, budu se v této kapitole věnovat komunitě obecně. Ta byla založená koncem 40. let 20. století a nachází se v malé vesničce Taizé v Burgundsku, ve východní Francii. Bývá označována jako charismatická skupina, „základnová obec“[2], která se spokojuje s působením uvnitř stávajících církví a nechce zakládat církve nové.

Taizé je místo jednoduché duchovní obnovy, zaměřené na modlitbu, četbu Písma a setkání s druhými. Modlitba v Taizé není svou povahou přístupná pouze vzdělanému kléru ale rovněž i laikům, zejména mladým lidem, kteří každoročně navštěvují Taizé v hojném počtu a svým životem se podílí na běhu komunity, přetváří ji a posouvají dál – bratři zde „nedrží monopol na modlitbu“.[3]

Širší veřejnosti je Taizé, známo díky populárním zpěvům z Taizé a bytostnému úsilí tamějších bratří, jako byl představený komunity – bratr Roger nebo jeho blízký spolupracovník bratr Max, o prohloubení ekumenického dialogu a smíření mezi církvemi i lidmi obecně. Komunita proto není aktivní pouze ve Francii, ale založila své malé fraternity v některých místech světa, kde vládne chudoba a lidskost nejvíce trpí.

Ačkoli prošla Francie, jako jedna z prvních evropských zemí radikální sekularizací, dostává se v této zemi křesťanům i nadále vlivu na veřejné mínění, zejména v sociálních otázkách. Vzpomenout lze v nedávné minulosti v charitativní oblasti proslulého katolického kněze abbé Piéra a ani Taizé není úplně bez veřejného vlivu.[4]

Bratři z Taizé, pokoušeje se žít autentické společenství s Kristem, o vliv na „veřejnost“ primárně nestáli – jejich snaha o smíření je nicméně zavedla světu vstříc a po druhé světové válce tak při stavbě Kostela smíření, který stavěli dobrovolníci, smiřovali Německý a Francouzský národ. Koncem 60. let se Taizé stalo jedním z klíčových míst, kam se mohli utéci pro vyslyšení nespokojení mladí v době studentských bouří, a nyní je Taizé přístavem pro mladé obtížené nejistou budoucnost v globalizovaném světě.[5] K tomu všemu bratři usilují o mír na zemi a snaží se humanitárními projekty podporovat ty nejchudší. Komunita tak v průběhu času získala mimovolně značné renomé nejen v křesťanských kruzích.

Sekularizace, jako oddělování církví od státu tedy nemusí vést nutně k sekularizmu – k popírání smyslu náboženství – což dokazuje právě komunita z Taizé, na kterou se obrací množství mladých lidí, kteří sami sebe nepopisují jako „věřící“ ale jako hledající.

Volání po nalezení nové „velké tradice“[6], která by vedla společnost jako společenství v dialogu a konsensu k respektu a uznání společných hodnot, tak možná nalézá pokornou ozvěnu právě v Taizé.

 

[1] CLÉMENT, S. 12; překlad autor

[2] FILIPI, 2000, S. 13

[3] srov. CIMINO, S. 11

[4] HUGHES, READER, S. 94

[5] SEITERICH in KUNTZ-VEIT, S. 165

[6] AMALADOSS in FUELLENBACH, S. 22