Církev jako vězení pro koinónii?

Moderní představa, že můžeme volit pouze mezi hierarchií nebo všeobecnou rovností je pouhým „měsíčním svitem“.[1]

Někteří autoři nazírají vztah mezi koinónií a církví takřka konkurenčně: koinónia podle nich vznikla dříve než institucionalizovaná církev, která se dostavila až po ní, jako průvodní jev šíření křesťanství v římské strukturami prosáklé realitě. Toto dialektické východisko umožňuje postulovat provokativní otázky typu: „Neselhala v rané době církev jako koinónia, když byl Duch Svatý upozaděn a koinónia zredukována na eucharistii? (…) Komu svěřil Ježíš křest a lámání chleba – církvi nebo koinónii?“[2]

Pak je rovněž možné vyjádřit obavu, se kterou operoval baptista Child, že totiž církev, která se příliš vychýlí do podoby instituce, může dokonce v některých momentech přestat být koinónii a tedy skutečnou a plnohodnotnou církví. „Strukturu jednoty“ je ostatně i podle Ratzingera třeba udržovat, aby na sebe nenakupila přílišné množství dalších lidských struktur a nezakrývala tak vlastní duchovní střed[3].

1.3.1 Co činí církev koinónickou?

Ratzinger ve své knize „Církev jako společenství“ problém ztráty koinónické kvality církve tematizuje nepřímo. Katolická církev je pro něj společenstvím, které je pokračováním starozákonního Božího lidu (hebr. Quahal).[4] Tato kontinuita církvi zaručuje koinónickou kvalitu jaksi sama o sobě a zdánlivě nedává prostor pochybnostem. Volf Ratzingerovi proto vytýká, že ve svém „eklesiologickém puzzle“ nerozlišuje mezi církví a communiem (koinónii).[5] Přesto lze ale u Ratzingera vysledovat obavu z uzavřenosti církve, která pro církev v podstatě reprezentuje ztrátu koinónického rysu – otevřenosti:

Církev se nesmí stát statickým společenstvím vedle sebe stojících místních církví, jež si v zásadě sami dostačují. Musí zůstat apoštolskou, jinak řečeno, dynamismus jednoty musí vytvářet její strukturu.[6]

Ratzinger je polemický s převládajícím „volným“ protestantským eklesiologickým pojetím, ve kterém se církev vytváří či zasévá hlásáním Slova a vzniká svobodně ze zdola paralelně na mnoha místech jako jednotlivé obce a shromáždění věřících. Shromáždění jako zásada pro vytváření jednotné a otevřené církve přitom podle Ratzingera nepostačuje, tvrdí, že bez biskupského řízení se církev stává skupinou drženou pohromadě jen vnitřním srozuměním a ztrácí tak svou otevřenost.[7]

Apoštolská posloupnost se strukturou jednoty právně vyjádřenou v úřadu Petrova nástupce je pro Ratzingera jakýmsi garantem koinónické kvality církve alespoň co do její otevřenosti. Přítomnost biskupa sama o sobě přitom ale nijak nebrání církvi v tom, aby se stala na lokální úrovni statickým společenstvím de facto „nejednotných“ vedle sebe stojících farností, které o sobě nic nevědí. „Apoštolskost“, kterou (bez nezbytnosti explicitní posloupnosti) proklamují i protestantské církve, jako následování vzoru apoštolů, se pak zdá být onou hlavní kvalitou církve – jež si i Ratzinger všímá, která v sobě nese koinónii volající ke křesťanské zodpovědnosti a aktivní otevřenosti, k zájmu jedince o svět a bližní kolem něj.

1.3.2 Nejednota jako překážka společenství

Problém apoštolské posloupnosti, který je pro část církví existenciálním garantem jednoty, nicméně přece jen s koinónickou kvalitou církve souvisí. Poukazuje totiž na problém nejednoty, který je různými skupinami křesťanů vnímán s rozdílnou palčivostí (někteří jsou spokojeni se stávající mírou jednoty) a vede často k množství kontradiktorních implikací. Nejednotnost či rozdělení – i kdyby tak byl stav křesťanstva vnímán jen minoritou – do jisté míry vždy koreluje s uzavřeností a obratem se tak dotýká koinónie, neboť opravdové „apoštolské“ křesťanské společenství je jednotné a drží pohromadě. A jestliže je koinónia „budováním a udržováním ducha jednoty ve shromáždění.“[8] tak tento duch jednoty má být zřetelný na všech úrovních tohoto „shromáždění“.

Církev je totiž stejně tak ekklésií, kterou septuaginta překládá hebrejský výraz quahal, a který představuje větší shromáždění nebo společenství lidu jako celku, jako i synagoge[9], kterou je v LXX překládáno hebr. chedhah – lokální společenství lidu nebo budova sloužící ke shromáždění.[10] Ekklésia je tedy zastřešujícím výrazem pro jednotu nespecifického množství lokálních synagog – kyriakonů nacházejících se na různých místech světa. Na nutnosti a formě její podoby, viditelnosti či neviditelnosti, přítomnosti nynější či eschatologické, se církve nedokážou shodnout. Problém nejednoty budu dále tematizovat v kapitole o spirituálním ekumenismu, nyní se proto pokusím postulovat alespoň minimální závěr, který není ekumenicky nepřijatelný.

1.3.3 Koinónie probouzí strukturu

Křesťanská koinónia je lokální vztahovou kvalitou, která již na úrovni „minimálního“ celku lokálního „apoštolského“ společenství vyzývá ke vzniku struktur (jak dokazuje praxe i sebevíce na strukturu alergických pentekostálních církví), neboť koinónia – byť je jí za vzor vztah mezi nebeským Otcem a Synem – existuje a působí ve světě, jehož nástroje (včetně struktur a rolí ve společenství, viz např. ustavení diakonů ve Sk 6,1-6) používá. Tyto „církevní“ struktury společenství samozřejmě nesmí neúnosně dusit, jak požaduje Child a uznává rovněž i Ratzinger, na druhou stranu jsou nevyhnutelné a potřebné – nejsou jakýmsi kontraproduktivním omylem ve směřování křesťanské koinónie.

Koinónia představuje kvalitu, která panuje uvnitř a vyzařuje ven z lokálních společenství. Má ale panovat a vyzařovat stejně tak i na úrovni většího celku a zde již nelze počítat pouze se spontaneitou, ale je třeba zdůraznit přirozenou potřebu elementárního řízení a koordinace společenství související s dary Ducha Svatého a přirozeným talentem (viz apoštol Pavel fungující jako organizátor sbírky a vyzývatel k pohostinnosti vůči cizincům). Bez alespoň částečného ukotvení křesťanské koinónie v institucionalizované realitě církve zůstává koinónia natolik „neudušena“, natolik viset ve vzduchu a nejistotě, že může být lehce ohrožena pneumatickou anarchií.

Není na místě vytvářet umělé protiklady mezi koinónii a církví proklamacemi že církev, která se neumí obejít bez konvertitů a organizační struktury je v kontrastu s ryzí koinónií, která vzniká spontánně a bezprostředně přímo z duchovního společenství mezi Otcem a Synem. Ježíš totiž během svého působení nezůstává sám, ale soustředí kolem sebe společenství apoštolů, kterému rozdává úkoly a počíná si tak de facto jako pokorný organizátor – všimněme si jakého to zvláštního, minimalistického jednání se dopouští Boží Syn, který si přeje, abychom s ním na něm měli podíl: Bůh ve svém plánu evidentně počítá s lidským „spolupracovnictvím“, o čemž konečně svědčí i vyvolení lidu Izraele ve Starém zákoně.[11]

1.3.4 Přetrvávající dialektika mezi strukturou a spontaneitou

„Bůh si volí slabé reality tohoto světa, aby na nich projevil svou moc.“[12] Při „vzniku koinónie“ tak přikládá ruku k dílu nejen Duch Svatý, ale i „slabá“ lidská iniciativa, která dříve nebo později nabývá i institucionalizovaného, organizovaného charakteru. Mezi oběma póly – spontaneitou a institucionalizací – je samozřejmě přítomné napětí, které není vždy bezproblémové a křesťanská koinónia tak zůstává nejen propriem církve ale rovněž i její „trvalou výstrahou“[13].

Podobnou dialektiku, která panuje mezi církví a koinónii, lze vysledovat v podstatně umocněnější podobě ve vztahu tohoto světa, ze kterého institucionalizace pramení, k Božímu království – pojmu takřka zastřešujícímu, který s koinónií úzce souvisí a který blíže rozebírám ve třetí kapitole. Nyní ale – poté co byla objasněna provázanost koinónie s církví – je na místě blíže objasnit možnosti světské realizace koinónie: nakolik je možné a zda je vůbec možné ji realizovat v mimocírkevním a mimo-křesťanském kontextu.

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
  • Koinónia ve starověkém Řecku
  • „Nespolečenský“ Bůh Izraele?
  • Společenství se Synem a Otcem
  • Nové společenství, z jehož zřetele se bližní nikdy nevytrácí
  • Shrnutí evangelijní koinónie
  • Koinónia v praxi
  • Církev a koinónia
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura