Koinónia jenom pro křesťany?

Ačkoli koinónia nalézá všechny předpoklady – zejména pak zjevnou oporu v Duchu Svatém, v oběti Syna a ve křtu v něj na odpuštění hříchů – ke své plnosti mezi křesťany, ideálně v církvi, nelze zavírat oči před partikulárními elementy koinónie, s nimiž se lze setkat (a možná často daleko zřetelněji než v církvi) ve světě v němž na různých místech partikulárně působí Duch Svatý.[1] A nabízí se tak otázka, zda by si svět nemohl vystačit sám, zda by se lidské společenství nemohlo organizovat v míru a lásce plně z vlastních zdrojů.

Zkušenost nesčetných válek a sociálních vyloučení z posledních již sekularizovaných století ovšem poukazuje spíše na zvláštní neschopnost lidské společnosti žít v míru, natož pak v lásce. Není se proto čemu divit, když významní filozofové současnosti vyjadřují nutnost existence mírového společenství pro přežití lidstva.[2] Přičemž zdaleka ne všichni jsou ve věci míru přílišnými optimisty. Myšlenky jednoho z nich, které překvapivě (a nechtěně) poukazují na nezbytnost křesťanství pro mírové společenství, nyní kriticky nastíním.

Nezbytnost křesťanství pro udržitelné lidské společenství

Roberto Esposito, věhlasný soudobý italský morální a politický filozof, ateista, podstatně ovlivněný Heideggerem, v první kapitole své knihy Communitas, nazvané příznačně Nothing in common, zpochybňuje tvrzení, ze kterého vychází většina sociálně filozofických směrů, totiž že komunita je „majetkem“ subjektů, kteří ji vytváří, je substancí produkovanou jejich spojením, je něčím, co patří lidem a dává jim přidanou hodnotu. Tyto předpoklady jsou podle něj chybné a vedou teorii do slepých uliček, zpochybňujících smysluplnost komunity: To, co je společné a sjednocuje ostatní je současně nějakým způsobem vlastní a jedinečné každému jednotlivci. Členové komunity tak vlastní v komunitě paradoxně právě to, co je v jádru jejich osobním vlastnictvím a komunita tedy postrádá smyslu.[3]

Esposito se osvobozuje od výdobytků soudobé sociální a politické filozofie hermeneutickým a etymologickým průzkumem latinského výrazu communitas. Primární významovou větev communitas identifikuje v řecké rodině koinos, ze které pochází rovněž koinónia a jsou z ní odvozeny také gótské gemein a deriváty gemeinde, gemeinschaft. Communitas a koinos vzniká jako opozice k tomu, co je vlastní; Je to něco, co patří více než jednomu, něco společného, veřejného. Další etymologickou větev původu a významu, která bývá soustavně přehlížena, Esposito nalézá v latinském výrazu munus, který znamená službu, protislužbu, povinnost a speciálně pak „dar, který nemůže být nedarován“ nebo „dar, který zavazuje k opětování daru“ – tedy jakýsi frustrovaný „dar – nedar“. Esposito na základě této poslední etymologické implikace postuluje odvážné – dle jeho názoru doslova oslepující – zjištění, že totiž členy communitas nespojuje něco, co mají k dispozici ke sdílení, ale naopak něco, co nemají, nebo výhledově nebudou mít, něco co ztrácí „jako povinný dar“.[4] Proklamace typu: „Komunitu tvoří ti, které pojí pozitivně vnímané pouto.“[5] jsou pak pro Esposita nahrávkou na smeč.

Nic společného jako antropologická konstanta

Esposito se domnívá, že odhalil nesnesitelnou antropologickou konstantu, sisyfovský fakt, před kterým se lidská společenství opakovaně utíkají do nevědomosti (v poslední době nabízel přístav jistoty blud nacionalizmu, komunismu a individualismu) – totiž že communitas a potažmo jakékoli lidské společenství v sobě nenese pouze společnou věc, kterou si navíc ontologicky vůbec nemůže být jisto, ale současně i prázdnotu, do které neudržitelná „společná věc“ neustále upadá, ztrácí se v ní a vyprazdňuje se. „Je to právě ono „nic“ (no-thing), které se ve společenství stává společnou věcí (common thing).“[6]

Toto nereflektované „společné nic“ pudí společenství k tomu, že zoufale „něco“ chtějí, a proto se dopouštějí válečných zločinů a kolektivních vražd. Esposito – v podobném duchu jako pár let před ním již René Girard, pro něhož je „touha“ (mimetické chtění plodící násilí) klíčovou antropologickou konstantou – proklamuje, že s vědomím této fundamentální „prázdnoty“ lidského společenství, lze porozumět většině produktů lidské kultury. Biblický příběh Ábela a Kaina tak prý nereflektuje nic jiného, než Kainovu frustraci nad situací „prázdnoty“, nad jeho neschopností cokoli „mít“ a tedy cokoli „darovat“, a tak Kain zkusí alespoň „vzít“ život bratrovi.[7]

Espositově konstruktu pochopitelně nechybí šarm, sám jsem vysledoval jeho přenositelnost např. na proces postupného rozbití společenstva prstenu v Tolkienově Pánovi prstenů, do jehož středu se soustavně dostává nicota a prázdnota středu prstenu, některými interpretovaná jako „falešná eucharistie“. Rovněž by pak byla o další dimenzi obohacena starozákonní snaha uchránit Boha od všeho společného, které podle Esposita tedy trpí zásadním deficitem prázdnoty.

Společný je Ježíš Kristus

Moment, kdy se Esposito začne zaobírat společenstvím jako koinónii, kterou považuje za communitas přivedenou na dlouho dobu do slepé uličky – pro změnu nikoliv filozofy ale křesťanstvím, shledávám paradoxně jako esenciální pro vysvětlení možnosti existence udržitelné koinónie v mimo-křesťanském kontextu.

Esposito dochází takřka ke spásně-dějinnému rozuzlení: Podtrhuje fakt, že Bůh je křesťanské koinónii, která vzniká a pramení v eucharistii, „konečně“ tím, který jako jediný byl schopný a skutečně „dal dar“ z pozice někoho, kdo jako jediný „něco má“. Dal v oběť svého jediného syna Ježíše Krista, díky kterému členové koinónie – oproti předchozímu stavu – skutečně něco mají, a to co mají je společné.[8]

Esposito vzápětí ale opět upadá do negativismu – domnívám se, že zde plně podléhá italskému kulturnímu katolicismu, jako lidové zvyklosti, která ve svých extrémních podobách, na něž je oko inteligentního ateisty zvláště citlivé, nezná skutečnou křesťanskou spiritualitu, neví nic o přítomnosti Ducha Svatého jako seslaného přímluvce i po nanebevstoupení Ježíše Krista na trůn po pravici Boží.

Esposito se totiž naprosto nepodloženě přiklání k tomu, že Bůh podléhá etymologii munus – že si křesťany svým darem, Ježíšem Kristem, takřka „zlomyslně“ zavázal k tomu, aby mu také něco dali a následně je po „odchodu“ Ježíše Krista nechal na světě zoufale samotné, což v křesťanském společenství vede k další, ještě větší frustraci, k dalším smrtím na kříži.[9] Esposito mohl při své fundovanosti alespoň lépe prozkoumat, co Bůh vlastně chce jako dar – milosrdenství (srov. Mt 9,13) a zda Bůh podléhá jím preferovaným zákonům lingvistiky a etymologie.

Espositovy požadavky jsou přitom křesťanskými mysliteli implicitně reflektovány: Anglikánský kněz Summers promýšlející možnosti společenství a přátelství v postmoderní společnosti správně proklamuje, že jedině skupina s motivací a silou ne úplně vlastní může „splnit sen o komunitě“. Tento sen přitom není nedosažitelný – koinónia je nabízena Ježíšem jako pozvánka k přátelství (srov. Jan 15,15) a umožněna přislíbeným darem Ducha Svatého.[10]

Společenství mezi lidmi je možné

Espositův příspěvek, osvobozený od ateistické jednostrannosti, je cenný pro vysvětlení udržitelnosti respektive neudržitelnosti společenství koinónické kvality v mimo-křesťanském kontextu. Esposito totiž svou brilantní argumentací nechtěně dokazuje, že pro lidské společenství, které samo o sobě není schopno něco společného „vlastnit“, je dar „něčeho“ od někoho „zvenčí“ existenciálně nezbytný, nechce-li toto společenství kompenzovat svou frustraci z „prázdnoty“ kolotočem rituálních a kolektivních vražd.

Korigovaná Espositova argumentace pomáhá vidět Ježíše Krista jako dar spásy, který je zcela vydán lidem ke společenství s Bohem, a je znovu – pod novým zorným úhlem – tím, který snímá hříchy světa a umožňuje lidem žít v plnohodnotné koinónii. Bez křesťanství je tedy jakékoli lidské společenství žijící ve skutečném míru – mající koinónickou kvalitu – na pozadí výše zmíněného, dlouhodobě neudržitelné neboť mu chybí „to společné“.

Křesťanská koinónie jako sůl míru pro svět

Není radno podléhat maximalistickým nárokům na mír, kterého může za výše zmíněných předpokladů dosáhnout pouze to lidské společenství, které „vlastní“ Ježíše Krista svobodně darovaného (tedy křesťanská koinónia). Považovat aktuální situaci, ve které většina lidské společnosti není totožná s křesťanskou koinónií a stále hledá to „společné“ na nesprávném místě, za pro mír naprosto zapovězenou by bylo příliš pesimistické.

V duchu podobenství o soli (Mt 5,13–16), která má schopnost konzervovat to dobré (mír) co je na světě, a světlu, které rozlišuje, co je dobré, lze proklamovat minimální požadavky míru dosažitelného díky menší křesťanské koinónii působící v rozměrově větším lidském společenství.

Koinónia má být jako sůl pro zemi, jako zdroj míru působící uvnitř – a nabízí se spíše říci – na expandujícím okraji lidského společenství[11], v neustálém kontaktu s opovrhovanými. Mírová funkce pro ni ovšem nesmí být cíl sám v sobě – tím má být poznání Boha Otce všemi a vzdání jemu chvály (srov. Mt 5,16).

Koinónia, stejně jako církev “(…) nevzniká z přirozených vazeb a náklonností, není to klam, zájmová skupina, sdružení zastánců téhož programu. Její prvotní základ a poslední určení je mnohem vyšší: být výrazem Boží lásky ve světě“[12]

Ubuntu – koinónia bez křesťanství?

Příkladem alternativního „mírumilovného“ přístupu k mezilidským vztahům ve společenství, který je koinónii v některých ohledech podobný a zdánlivě existuje mimo křesťanství, je koncept zvaný ubuntu. Ubuntu je veškerou lidskou zkušenost zahrnujícím paradigmatem převládajícím u některých Jihoafrických kmenů. Jeho fundamentální součástí je vzájemná mezi-rodová pohostinnost, která může nabývat až extrémních podob.

Ubuntu představuje zvláštní fúzi animistického kultu mrtvých, etikety, etiky i morálky. Kromě pravidla totální pohostinnosti, tedy připravenosti kdykoli, kohokoli přivítat, pohostit a chránit ve svém domě, v sobě ubuntu zahrnuje princip úcty ke starým lidem, kteří jsou oslovováni příjmením rodu, ke kterému patří a jehož kořeny a život reprezentují. Ubuntu obsahuje také speciální mediativní mechanismy: Rod, jehož příslušníka zabil člověk z jiné rodiny, je s pachatelovou rodinou usmířen nově uzavřeným manželstvím mezi členy těchto dvou rodů.[13]

Ubuntu ovšem není jen sadou poněkud rigidního zvykového práva a živých tradic, je také kvalitou, kterou může pohostinný člověk „vlastnit“. Ti, kteří „mají ubuntu“, mají již nyní zaručený věčný život a zůstanou i po smrti naživu v jednotě s těmi, kteří ubuntu na světě dále žijí. Život – ať už ten pozemský, nebo posmrtný – uskutečňovaný v izolaci od ostatních, je tedy pro toto paradigma nemyslitelný.[14]

Ubuntu je velmi přiléhavé k jihoafrické realitě, reflektuje tamější velkou rodovou provázanost a propojenost jedince s ostatními. Stojí tak v přímé opozici ke konceptu rodové msty, který je v některých oblastech bohužel stále silně zakořeněný. Ubuntu jako něco „společného“ typicky afrického, nezdeformovaného koloniálními velmocemi a náboženstvím působí jako velmi atraktivní a nosný základ míru ve společnosti až by se dalo pochybovat o nezbytnosti křesťanství pro dosažení tohoto cíle.

Otázkou zůstává, zda ubuntu vzniklo a ustavilo se skutečně v izolaci od křesťanství, které do oblasti Jižní Afriky pronikalo od 17. století, zpočátku velmi laxně jen jako vedlejší produkt ekonomických zájmů Dánska a později Anglie.[15] Zvážíme-li, že ten, který se o oživení a šíření povědomí o ubuntu v 80. letech nejvíce zasadil, nebyl nikdo jiný než nositel Nobelovy ceny míru, pozdější první nativní anglikánský arcibiskup Kapského města Desmond Tutu, nelze křesťanům jistý kredit minimálně na propagaci ubuntu upřít.[16]

I v případě ubuntu tak lze v křesťanství a v přítomnosti křesťanského společenství, s nímž je tento kulturní koncept v Africe kompatibilní, vidět sůl míru pro zemi. Křesťanství poukázalo na to nosné pro mír, co bylo v kultuře a tradicích již přítomné.

Na rozdíl od koinónie ale můžeme v konceptu ubuntu, jehož ambicí je totálně zachytit horizont lidské zkušenosti, vystopovat nesrovnatelně větší míru kontroly a rigidity. To činí ubuntu, byť jako dílčí inspirace pro mírové snahy v Africe není špatné, obtížně přenositelné do realit jiných kultur. Křesťanská koinónia je o poznání více spontánní, není mono-kulturním konceptem, snese nejednoznačnost a neobsahuje sadu striktních pravidel chování v předdefinovaných situacích, má charakter stále trvajícího pozvání.

Společenství se zlem

Pasovat „klid a mír“ za nejvyšší hodnotu, kterou je třeba dosáhnout za každou cenu a ztrácet tak z horizontu poslední cíl koinónie – společenství s Bohem, z něhož jedině mír plyne, může společnost uvést do zrádných uliček totalitarismu a extrémního důrazu na uniformitu. Ze společenství se světlem se pak stává společenství s tmou. Společenství s tmou (srov. 2Kor 6,14) přitom nebude držet pohromadě jinak než násilím a rigidní kontrolou, bude tak spalovat samo sebe a své členy.

Vždy se přitom najde dostatek příznivců radikálních řešení, kterých je zapotřebí v zájmu dosažení míru a prosperity učinit. Společnost se polarizuje na ty, kteří z jejího stavu profitují a na oběti, stav se zatemňuje lidskou konformitou a dochází k postupnému rozdělení společenství. Tento stav je vítán zlem – dia-bolos – které rozděluje tam, kde nemá panovat rozdělení, a když už spojuje, tak spojuje to, co nemá být spojeno – ve výjimečných situacích pak může nějaký čas svou strachem vynucenou, nebo egoistickou pohodlností udržovanou kohezí imitovat či karikovat „společenství svatých“, z dlouhodobého hlediska je ale odsouzeno k rozpadu v nicotě: „Zlo je zasetý plevel, který je v době žní již seschlý.“[17]

Shrnutí: Koinónia jako dar pro svět

Koinónia, která přináší světu mír, je bez křesťanů nemožná a bez církve obtížně myslitelná a udržitelná. Koinónia, která je existenciálně orientovaná k pravdě, ke správnému a nosnému spojování v lásce, ke společenství s Bohem, je mocnou zbraní utlačující zlo ve světě, které se snaží vyvinout podobné postupy[18] a ve výsledku tak popírat možnost existence mírového lidského společenství v lásce, kterého je možné dosáhnout jedině v Ježíši Kristu.

Koinónia je realitou, která se ze své podstaty sama svobodně rozdává a posuzovat ji na bázi vlastnictví je proto nebezpečné: Spokojit se s ní jako s exkluzivním „majetkem“ křesťanů, který nenalézá praktické implikace a nenabízí světu pozvání, se rovná její likvidaci. Svět, který sténá v porodních bolestech – a nikoli uzavřené křesťanské společenství – je totiž primárním a posledním adresátem koinónie a křesťané se tak mají se světem adekvátně solidarizovat (srov. Řím 8,17–39), to jest nezadržovat společenství s Bohem v exkluzivitě a privátní pohodlnosti a o koinónii se ve světě dělit s ostatními.

Svět a všichni lidé v něm jsou adresátem odpuštění a společenství s Bohem.  Působení Boží ve světě se ale neomezuje „jen“ na koinónii, lze ho zástupně označit hermeneutickým schématem „Boží království“, které v souvislosti s koinónii rozebírám v další kapitole.

• Úvodní stránka
• Koinónia - společenství
• Koinónia jenom pro křesťany?
• Koinónia jako projev Božího království
• Koinónia a spirituální ekumenismus
• Koinónia v Taizé a její fundamenty
• Momenty v Taizé
• Inspirace z Taizé
• Dotazník
• Použitá literatura