Ekumenismus zdola
Příklad komunity z Taizé ukazuje, že ekumenismus nemůže být a priori teorií a až posléze praxí: Odhodlání křesťanů usmířit se a skutečně „být spolu“ musí předcházet snahám o hledání identity a budování strukturální exprese budoucí církve. Struktura i identita, otevřena ke sdílení a vzájemnému obohacování, sama paralelně vzejde z jednoty kolem Ježíše Krista.
Snahy některých teologů projikovat model koinónie jako strukturu pro budoucí jednotnou církev nejsou reálné, neboť koinónia, jako obraz Božího království, království Kristovo na zemi, neobsahuje předem dané strukturální vyjádření. Strukturální expresi je třeba hledat a posteriori ve smíření v koinónii, za použití vlastních darů a rozumu. Za použití existujících struktur a výdobytků, které nejsou v rozporu s Ježíšovým přikázáním lásky ale jeho svobodným plněním.
Je proto třeba všechny křesťany a celý svět pozvat a umožnit jim vzájemné setkávání, obohacování a smíření. Církve, tak jak jsou nyní, by se měli stát otevřeným společenstvím, místem setkání.
Musíme dělat vše, co je v naší moci, aby tolik křesťanů, kolik je jen možné, kteří často nenesou na rozdělení žádnou vinu, mohlo poznat, že jsou vzájemně ve společenství.[1]
Bratři z Taizé v tomto ohledu nezůstávají pasivními, ale spolu s návštěvníky komunity se pokouší vytvářet kontext pro smíření v rámci organizování Poutě důvěry na zemi, jejíž součástí jsou kromě setkání v Asii, Africe a Latinské Americe, tradiční pravidelná novoroční setkání mládeže ve velkých evropských městech.