Při cestě do Taizé

Křesťané putovali od nepaměti, chtěli se tak vracet k pramenům své víry a utéci z rutiny svých každodenních životů.1

Náboženská pouť bývá z antropologického hlediska popisována jako opuštění standardních strukturálních dimenzí života, v zájmu návratu do původní (ztracené) komunity, která má delokalizovaný charakter. Jedná se o posun z centra všednodennosti – z místa „náležení“ – vstříc vzdálené periferii (svatyni), která se dočasně stává novým centrem každodennosti. V poutích lze rovněž sledovat pohyb obyvatel urbanizovaného světa zpět ke svým rurálním začátkům.2


"Rurální" okolí Taizé

Cesta do Taizé bezpochyby nese některé rysy náboženské pouti, zejména pokud jde o opuštění všednodennosti. Komunitu ovšem nelze vnímat vzhledem k možnostem moderní dopravy jako místo „delokalizované“ – přesto je komunita v Taizé, ve které se člověk naprosto nesetká s komercializací běžnou na jiných křesťanských poutních místech, o poznání více „izolovanou“.


Cesta do Taizé

Pokud se do Taizé vypraví organizovaná skupina, není od věci pomodlit se v autobuse, zazpívat si, případně objasnit organizační záležitosti nebo sdělit vlastní zkušenosti z předchozích pobytů. Ideální je tedy autobus s mikrofonem, ve kterém sedí také vedoucí skupiny – kněz nebo farář, kterého ostatní členové výpravy uznávají jako autoritu a jsou schopní se na jeho projevy soustředit. Většina respondentů dotazníku realizovala modlitbu před odjezdem ať už ve skupině nebo o samotě:

Aby byla komunita z Taizé schopna prostřednictvím práce dobrovolníků v uvítacích týmech „Welcome Team“ absorbovat příjezdy velkých skupin, je doporučeno do Taizé přijíždět na týdenní program vždy až v neděli odpoledne. Dopoledne může mnoha skupinám vzniknout časová mezera, kterou lze vyplnit návštěvou nedalekého historicky významného klášterního města Cluny3, nebo kláštera v Tornusu či v Citaux, kde pobývaly významné osobnosti církevních dějin, jako např. Bernard z Clairvaux.


Citaux


Cluny


Proslulá cukrárna v Cluny

Zastávkou před příjezdem se alespoň zčásti mohou uspokojit „turistické“ touhy4 některých návštěvníků Taizé, kteří mají nutkání svou pouť pojímat jako výpravu za historickými památkami Francie. „Turistické“ pojetí pouti přitom s návštěvou Taizé není dost dobře slučitelné – účastnit se života komunity a stíhat současně podnikat výlety po okolí nelze. Na první informační schůzce v dostatečném předstihu před odjezdem je proto vhodné návštěvníky na tento fakt upozornit a korigovat tak jejich případná neadekvátní očekávání.

1 WOLFGANG in KUNTZ-VEIT, S. 88; překlad autor

2 VILACA, S. 141; Návrat ke komunitě je patrný i z řádu bratří z Taizé: „Řád bratrů z Taizé (Prameny Taizé) volá jedince k tomu, aby se vrátil do komunity a žil svou individualitu ve společenství.“ (SANTOS, 2010)

3 Komunita v Taizé se původně (v roce 1941) pojmenovala „komunita z Cluny“ podle nedaleko ležícího bývalého velkého klášterního města. (ESCAFFIT, RASIWALA, S. 29)

4 „Ve srovnání s poutními místy jako Fatima nebo Santiago de Compostela jsou turistické elementy v Taizé absentující.“ (VILACA, S. 150)