Biblický úvod – explicitní pastorace
Úcta k Písmu tvoří základní pouto jednoty mezi křesťany, je proto třeba podpořit společnou četbu Písma. (…) Písmo je znamenitým nástroj v mocné Boží ruce k dosažení oné jednoty, kterou Spasitel nabízí všem lidem.1
Jak jsem doposud ukázal, lze v Taizé vysledovat množství „pastoračních“ momentů, které přesahují explicitní rámce: To, co by člověk očekával spíše od soustředěné meditace nad Písmem a sdílením jeho významů s ostatními, se v Taizé v praxi často odehrává jaksi mimo tento užší kontext. Společenství jako koinónia, žitá bratry i návštěvníky komunity, v Taizé vyvěrá do všednodennosti a přetváří ji.
Během dne se tak lze v Taizé např. setkat s mnoha příležitostmi k uskutečnění korektivní zkušenosti s davem lidí, který není ohrožující (čekání na jídlo nebo u vchodu do kostela). S příležitostmi odbourat vlastní nedůvěru nebo strach z ostatních (všudypřítomná, neagresivní potřeba komunikace), xenofobii (množství přátelských „cizinců“ všude kolem), workoholismus (pokojná společná práce) a řadu dalších úzkostí typických pro dnešní individualizovaný svět. Všednodennost v Taizé, orámovaná společnou modlitbou třikrát denně, je tedy již sama o sobě pastorační a svým jednoduchým řádem osvobozující.
Nyní ale přistoupím k prvnímu ze dvou explicitně pastoračně orientovaných momentů – k „Bible introduction“, biblickému úvodu vedenému jedním z bratrů, po kterém následuje moment druhý – sdílení tématu biblického úvodu ve skupinkách. Biblický úvod má ambici uvést návštěvníka do pramenů víry, zaobírá se proto jen „tím podstatným“ a na osobní rovině může rezonovat s otázkami jako: „K čemu nás Bůh povolává? V čem spočívají tajemství jeho církve? Co to znamená dát svůj život? Jak sjednotit modlitbu s každodenním životem? Jak současně prohloubit vnitřní život i lidskou sounáležitost?“2
1 KASPER, 2008, S. 19–20
2 KAŇOVÁ, S. 11